Je válka a my nevíme, čí jsme

Taková přímočarost, která přitom nevyvolává podezření z postraních úmyslů, není možná všude. Francouzský prezident a německý kancléř se sice také vyjadřují jakoby bez obalu, ale je známo, že oba jsou k tomu nuceni okolnostmi, o nichž se zdráhají mluvit otevřeně. Chirac je rukojmím rostoucí výbojnosti milionů tamějších muslimů včetně těch, kteří se ve Francii už narodili. O tom se tam ví, ale prý se nesluší o tom mluvit. Schröderovým příznakem je zase rostoucí sociální napětí, jehož zdrojem je stagnující ekonomika a neochota mocných odborů připustit účinnou reformu, tedy krize sociálního státu.

I u nás má válka v Iráku vedle svého původního významu ještě jakýsi další, neboť se stala zástupným tématem, do něhož se promítá řada jiných problémů. Nejen těch, o nichž se ví, ale raději nemluví, ale i takových, jaké se dosud ani nepodařilo formulovat. Na rozdíl od Chiraca a Schrödera se naši předáci nevyjadřují bez obalu a kličkují už od počátku. Ani oni nechtějí přijít o podporu těch, kdo legitimují politickou pozici jednoho každého z nich.

Veřejnost jako celek si neví rady s válkou a není divu, ale navíc je zaskočena konfliktem loajalit, který tu nečekaně vznikl, když se objevily závažné rozpory mezi zeměmi, jimž říkáme vyspělé. Veřejnost je navíc dosti nejednotná tváří v tvář problémům, které se do prožívání války bezděčně promítají.

Kdyby byla možná psychoanalýza veřejného mínění, objevila by zajímavé asociace. Například kdo je proti důchodové a daňové reformě, je i proti válce v Iráku. Vyvstaly i konflikty a tenze, s nimiž se nepočítalo. Například diplomatické iniciativy prezidenta Klause asi uvádějí do rozpaků nejen pana Zahradila, ale celou ODS. A ten, kdo doufal, že vstup do Evropské unie nám pomůže zvládat domácí šlendrián, je zaskočen tím, jak si pánové Chirac a Schröder notují s panem Putinem.

Je to zkrátka chaos a naši politici v něm předvádějí tanec mezi vejci. Jeho nejtrapnější část se týká vyslání nemocnice, kdy reprezentace státu má potřebu osvědčit loajalitu, ale neví vůči komu, respektive vůči čemu. Ale neházejme vinu jen na politiky. Absence racionality v jejich chování odpovídá její absenci ve veřejné politické debatě vůbec, tedy i ve smýšlení veřejnosti. Je to stav obecné dezorientace v prostoru i čase. Přesněji řečeno v geopolitickém prostoru a v dějinném čase. Jako kdyby nebylo jasno, koho si předcházet, s kým si to nerozházet a hlavně, kam směřovat a jakou tedy budoucnost vytvářet.

Uvážíme-li, že na to, abychom se zorientovali, jsme měli třináct let, tedy třináct let svobody hledání, tázání, projevu, třináct let svobodné žurnalistiky, je na místě začít se ptát, čím to, že jsme to nestihli.