Je to o něčem jiném

Veřejnost se jen může těšit na denunciační články, které jistě budou následovat a popisovat (například), jak Karel Gott v první polovině osmdesátých let zazpíval na koncertě někde v Ostravě (nebo kdekoli jinde...) dva falešné tóny, což ho hladce diskvalifikuje pro úřad hlavy státu. Ta hrůza, kdyby se takto "uzpívnul" v novoroční árii, že?

Žerty stranou: dosavadní průběh volby nového prezidenta ukázal cosi docela jiného, než jen neschopnost zákonem pověřených volitelů zvolit hlavu státu. Ukázal na jednoznačnou roztříštěnost vládních stran, a to nejen jako celku, leč i uvnitř samotných partají. Sociální demokracie z toho vychází s přehledem nejhůře, i když lidovci jsou mlhaví jako vždy a unionisté neustále pilně kutají na svém vlastním zániku - ne snad lidoveckou mlhavostí, ale tak širokým rozptylem svého intelektuálního (a politického) rozmachu, že si z toho sami nemohou vybrat, natož aby si vybrali jejich případní voliči...

Zároveň se v průběhu neúspěšných kol prezidentské volby prokázala stále narůstající moc komunistů. Jde (zatím) o moc spíše zákulisní, i když mocné přesahy do skutečné moci, nejvíc pomocí ekonomických lobby a dalších, podobných mechanismů jsou tu také. To ovšem celou hrůzu současného vývoje nijak neumenšuje, neboť příliš mnoho nějakých optimistických projekcí (možností) tu vskutku není.

Bude-li sociální demokracie pokračovat ve svém dosavadním rozpadu na umírněné "špidlovce", kteří si to žádnou rasantní akcí nechtějí s nikým rozhádat před březnovým stranickým sjezdem a na špatným průběhem prezidentské volby uražené "zemanovovce", pak - sbohem sociální demokracie. Kdyby se to někomu nezdálo, nabízím i jiné rozdělení uvnitř ČSSD, a to totiž na "socialisty" a na "demokraty". Jejich bitevní linie uvnitř strany se dá nejlépe vysledovat při dosud bezzubých diskusích o reformě zadlužených státních financí, nebo odečíst z postojů k dalšímu směřování ČSSD, například v otázce spolupráce s komunisty.

Nejen tedy s ohledem na nevýrazný výkon sociální demokracie (a dalších vládních partnerů) při výběru prezidentského kandidáta to vypadá, jako by kdesi uvnitř koaličně-vládních myslí zavládla vstřícná poraženost. A to v tom smyslu, že ty příští volby, ať už budou předčasné nebo regulérní, přinesou katastrofální porážku.

Samozřejmě, že to přináší otázku, kdo tedy vyhraje? Příznivci ODS budou jistě tvrdit, že rozpad vládní koalice jako celku, i rozpad vládních stran samotných, přinese volební zisky "renovované" ODS. To bych ale považoval za optimismus přímo státně sebevražedný.

Schyluje se totiž spíše k tomu, že tradiční neschopnost neo-komunistických politiků, ať už učinkují v dresu jakékoli novodobé strany, vzájemně komunikovat a dospět ke konsensuálním řešením řady otázek, spojených s vývojem politického směřování státu, v čemž jim brání směsice ješitnosti a nezkušenosti, nastavuje výhybky vývoje hezky pěkně nalevo... Jinými slovy: vítězi příštích voleb, už vzhledem k tomu, že otrávení voliči sociální demokracie nejspíš nepadnou do náručí ODS, leč opět levicovému subjektu (a nemám na mysli KDU-ČSL...), jsou už dnes, v únoru 2003 - komunisté.

Nemusela by to být až taková tragédie, jakou se to na první pohled může zdát. Komunisté, všelijak popřevlékaní a popřejmenovaní jsou v exekutivách mnoha postkomunistických zemí, kterým se nijak špatně nevede, a které (i takto politicky vystrojené) přijímá i budoucí Evropa...

Byla by to - samozřejmě - tragédie s ohledem na vědomí souvislostí, na tradice, na emoce, a podobně...

A tragédie by to (podle mého) byla i v tom, že by těm našim slavným prognostikům skutečně něco "pořádného" vyšlo. Totiž jejich sen o tom, že k politické stabilitě České republiky by nejvíce přispělo omezení počtu vzájemně si konkurujících a vzájemně si též plány křížících stran. Že už by tu nebyla politická soutěž, leč toliko dva mocné politické subjekty - jeden, řekněme, pravicový a druhý, inu, komunistický...

Nestálo by tedy za to, aby koaliční vládní politikové začali přemýšlet už dnes, a ne až po volbách?