Je NATO pro Polsko dostatečnou ochranou?

Severoatlantická aliance podle něj ztratila svou někdejší sílu a bude proto nutné bezpečnost zajistit dodatečnými smlouvami s jedinou současnou světovou supervelmocí-Spojenými státy.

Podobná debata zesílila v Polsku poté, co se, podobně jako v případě České republiky, začalo hovořit o rozmístění částí protiraketových amerických systémů. V kuloárech se prý o určité v uvozovkách "opotřebovanosti" NATO mluví v Polsku již několik měsíců, nicméně Witold Wasczykowski je první takto vysoce postavenou osobou, která podobný názor vyslovila oficiálně.

Zmíněný výrok, který dnes zveřejnil deník Rzeczpospolita, společně s komentáři politologů, má více odpůrců než stoupenců. Lze asi souhlasit, že podobná prohlášení, pokud by byla definitivně potvrzena jako oficiální postoj varšavské vlády, mohla znamenat něco na způsob "vyslovení nedůvěry transatlantické bezpečnosti."

Příklad dvojího názoru Polska na význam Severoatlantické aliance je jen důkazem nejednotnosti pohledu na význam Spojených států. Ta se projevila nejvíce v otázce Iráku, kdy USA při obhajování operace souhlas NATO nevyžadovala. Už předem bylo jasné, že by ho nezískala.

Polsko ale i tehdy stálo jednoznačně na straně USA, na rozdíl od dalších postkomunistických zemí východní Evropy, tedy těmi, které už v Alianci byly. Podle politologa profesora Romana Kužniara z Varšavské univerzity není podobný názor z úst představitelů současné vlády překvapivý, nicméně je kontraproduktivní. Je následkem chybného politického kalkulu. Spojenectví s USA by v žádném případě nemělo být brzdou vazeb v rámci NATO. Dávat přednost spolupráci se zámořskou velmocí by Polsku nepřineslo téměř nic užitečného. Jde podle profesora Kužniaka o falešnou iluzi bezpečnosti, která má prostřednictvích zvláštních vztahů Varšavy a Washingtonu podpořit ambice USA rozhodovat v podstatě nezávisle na NATO. Polsko pak podle Kužniara navíc ztrácí v očích okolních zemí.

Radoslaw Sikorski, donedávna polský ministr obrany zase tvrdí, že dvoustranná smlouva o rozmístění částí raketového systému bude pro Polsko znamenat konkrétní podobu protivzdušné obrany státu, na rozdíl od v uvozovkách "nekonkrétních" a poněkud zdlouhavých rozhodovacích procesů v rámci celé Aliance.

Novináři se pochopitelně po jednání prezidentů Viktora Juščenka a Lecha Kaczyňského ptali na názor Ukrajiny ohledně problematiky radarové ochrany Polska ze strany USA. Něco jiného, než zmíněná chlácholivá slova se nadalo očekávat. Současná Ukrajina je v tomto smyslu zajímavá jen jako bývalá součást Sovětského svazu, nikoli ale rozhodující. Ani média nakonec nevěnovala této tématice klíčovou pozornost. Ze setkání vyšly obvyklá ujišťování, které jsme slýchávali my na počátku 90 tých let. Tedy slova o podpoře integračních ambicí, v tomto případě ukrajinských. A také slova o společné kandidatuře obou zemí na pořádání fotbalového mistrovství Evropy v roce 2012, což by Ukrajinu v řadách ostatních Evropanů asi zviditelnilo mnohem více, než více méně očekávaný postoj v otázce radarů. Ať si to chceme přiznat, nebo ne.

Určitou nejednotu v rámci NATO na téma vazeb jednotlivých států na USA s mnohem větším zájmem sledují v Rusku. I proto mohou být slova, pronesená představitelem polské vlády, která by snižovala význam Aliance, brána mnohem vážněji, než jindy. Podpis zvláštní smlouvy mezi Polskem a USA by bylo v tomto smyslu spíše kontraproduktivní a mohlo by vzbudit, že Varšava nerespektuje NATO jako dostatečnou záruku bezpečnosti. I když na druhé straně by mohlo přimět celou Alianci k tomu, aby se co nejrychleji snažila učinit své rozhodovací procesy flexibilnějšími.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .