"Je na seznamu..."

Myslím že ano, i když by to bylo namáhavé. Znamenalo by to pracovat na utváření veřejného mínění. Nejdřív by ale museli na sobě zapracovat ti, kdo veřejné mínění formují.

Především bychom si měli všichni uvědomit skutečnost stejně jednoduchou, jako samozřejmou, že totiž uvedení něčího jména na zlopověstném seznamu je důvodem se ho na to vyptat, nic víc. Není důvodem k odsuzování a pranýřování. - Soud se paní Bohdalové vyptal a ona odpověděla. Její otec byl tehdy zavřený a ona mu nechtěla přitížit, proto kývla. Kdo ví, co tehdy znamenalo být zavřený, pochopí, že byla vydírána. A kdo je jen trochu soudný, ten ví, že něco jiného je vydírání pod pohrůžkou, že vás zmáčknou pro nějakou vaši neplechu, a něco jiného, když se bojíte, že zmáčknou zavřeného tátu. Být v její kůži, asi bychom kývli každý. A kdyby nám i pak zůstala čest v těle, asi bychom se chovali tak, jako paní Bohdalová. Tj., byli bychom pro StB nepoužitelní.

Proč je tak prostá skutečnost tak málo dostupná? Proč je nálepka oznamující, že někdo je "na seznamu" stále tak účinná? - Vidím dva důvody. Jedním je pohodlnost, přesněji neochota dát si práci s rozlišováním. Ten druhý je horší. Jméno "na seznamu" je vhodnou municí pro případný odstřel, kdyby k tomu měl někdo chuť.

Podobně se to má s označením "bývalý komunista". Pohnutky vstupu do KSČ byly přece různé. A hlavně: byly různé v různých dobách. Jiné byly za války a jiné po ní. Jiné hned po osmačtyřicátém a jiné pak v 50. letech. Jiné za Pražského jara a jiné za normalizace. Ani v těch zlých dobách nebyly vždy stejné. Někdo chtěl získat vstupenku na eskalátor kariéry, jiný chtěl zachovat stávající životní vymoženosti, ale někdo byl také vydírán. Někdo tam nevstoupil, ale vydatně podkuřoval těm, kdo tam už byli. Ti podkuřovači na tom byli někdy charakterově hůř než ti druzí.

I někdejší členství v KSČ je téma, které je z pohodlnosti odbýváno. I ono se hodí k odstřelu nepohodlného konkurenta.

O tzv. vyrovnání se s minulostí je slyšet stále méně. Od mladých slýchám otázku, jak se to dělá. Jak se proboha vyrovnat s minulostí! Inu, např. rekonstrukcí vzpomínky. Připomenout si, jak to tehdy vlastně bylo. Televize tomu, jak se zdá, nápomocna nebude; moc to neumí a ani se jí moc nechce. Zřejmě se řídí většinovou společenskou objednávkou. Ostatní média, až na výjimky, ostatně též. Nezbývá než občanská samoobsluha. Že ti, kdo lépe pamatují a mají kuráž, o tom příležitostně řeknou těm, kdo zapomněli nebo už nezažili. Kolektivní paměť se přece tvoří právě takto.