Je možné sloučit neslučitelné?
V roce 1989 končilo v Polsku období komunismu. Nedělo se tak žádnou revolucí, ale dohodou mezi členy tehdy vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany a opozicí, reprezentovanou Solidaritou a Lechem Walensou. U takzvaného Kulatého stolu se tenkrát dohodli na ukončení vlády jedné strany. Řada politiků působí v Polsku dodnes. Jejich spojení v jedné straně bylo donedávna nemyslitelné. A přece se tak stalo.
V jedné straně, nazvané Levice a demokraté, se scházejí bývalý polský prezident Aleksander Kwašniewski, který u kulatého stolu zasedal v řadách delegace komunistické vládní strany s profesorem Bronislawem Geremkem, jedním z hlavních představitelů Solidarity.
Důvodů je několik. Jeden z nich lze vysledovat z rozhovoru s budoucím volebním leaderem strany, bývalým prezidentem Aleksandrem Kwašniewskim. Ten se ostře navezl do bratrů Kaczyňských - prezidenta Lecha a premiéra Jaroslawa a jejich strany Právo a spravedlnost. Ta vyhrála parlamentní volby v roce 2005, když nabídla Polsku alternativu, zaměřenou na návratu ke kořenům země, zúčtování s korupcí a takzvaně pravicový program, který ale zaručoval základní sociální jistoty nejchudším. Mimochodem. Ve vlně útoků proti Právu a spravedlnosti mnozí zapomínají na fakt, že se během vlády Kaczyňských podařilo téměř dvacetiprocentní nezaměstnanou snížit na polovinu.
Aleksander Kwašniewski v rozhovoru pro agenturu Reuters řekl: Po vítězství bratrů Kaczyňských si mnozí řekli. Je vůbec možné, aby strana tolik lpící na minulosti a historických stereotypech, mohla vyhrát volby? Později se v zahraničí tvrdilo, že je Polsku prostě těžké porozumět. Ale nakonec jsme se stali terčem posměšných vtípků."
Kwašniewski dodal, že je nemožné vyhraňovat zahraniční politiku na permanentní rozhádanosti s Německem s opakováním nevraživosti z dob 2. světové války. Je to prý jen laciný způsob, jak získat starší voliče. Nelze totiž modernizovat Polsko a zároveň stavět na historických stereotypech, jakkoli minulost bývá bolestná. To se totiž kříží s hlavním, integrujícím proudem v Evropské unii, čímž by se Polsko dostávalo do izolace. Tomu chce strana Levice a demokraté oponovat.
Podobné hlasy je možné slyšet nejen od Kwašniewského, který představuje postkomunisty, ale i od členů někdejší Solidarity, kteří se s nimi nedávno spojili. Navenek vše může vypadat, že je sjednotilo odmítání politiky bratrů Kaczyňských. Je pravda, že ti jim k tomu často dávali příležitost. To je ale jen část pravdy. Spojenectví levice a bývalé Demokratické strany, reprezentované zejména Bronislawem Geremkem, a Januszem Onyskiewiczem má pragmatický důvod.
0Kwašniewski se snaží očistit postkomunisty od lidí, kteří v minulosti propadli. Na volebních kandidátkách se tak určitě neobjeví bývalý premiér Józef Oleksy a pravděpodobně ani jeho následovník Lešek Miller. Jde o pokus vytvořit nové postkomunisty, reprezentované populárním a pragmatickým Kwašniewskim, zaštítěné spojenectvím s důvěryhodnými a v zahraničí respektovanými osobnostmi, jako je profesorem Geremek. Faktem je, že jím reprezentovaná Demokratická strana v minulých volbách propadla a nedostala se do Sejmu. Postkomunisté zase po minulém období u moci, plném korupčních skandálů, odešli před dvěma roky jako poražení.
Alexander Kwašniewski sám do Sejmu kandidovat nebude, i když nedávno nevyloučil, že by možná neodmítl stanout v čele vlády.
Nová strana se zatím v průzkumech veřejného pohybuje mezi devíti a třinácti procenty. Je za vedoucí liberální Občanskou platformou, pro kterou by nyní hlasovala třetina voličů a dosavadní vládní stranou Právo a spravedlnost, která má čtvtrtinovou podporu, na třetím místě. Obě první strany jsou podle Aleksandra Kwašniewského pravicové, i když jedna moderně a druhá poněkud postaru. Levice a demokraté mají právě proto na politické scéně své místo. Potvrdí to na podzim voliči ?
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.