Je libo Babylon?

I když od úředníků se pochopitelně vyžaduje schopnost plynule komunikovat ve světových jazycích, poslanci Evropského parlamentu logicky nepodléhají výběrovým kritériím tohoto typu: svobodně zvolen může být vlastně i analfabet. Pak jsou zde národní delegace nejrůznějších možných typů a úrovní, což dohromady zkrátka žádá zajišťovat tlumočení nebývalého rozsahu. A v neposlední řadě zde platí princip rovnosti, který předpokládá překlady velké části oficiálních dokumentů do všech jazyků. Místo vzájemné pomoci a rozvoje tak z rozpočtu unie už dnes putuje nejméně jedna a čtvrt miliardy eur na jazykový servis. A jak jsme naznačili na úvod, bude hůř.

Mnohem efektivnější by jistě bylo více či méně nápadně popostrkovat vývoj v zemích unie globalizačním směrem tak, aby se jednou všichni domluvili jedním jazykem. Což se do jisté míry samozřejmě děje: internet, satelitní vysílání, mezinárodní firmy a světový obchod v kombinaci se snahou současného školství o větší jazykový rozhled více či méně nutí lidi vzájemně se dorozumět i bez tlumočníka. Nutí, ale všechny je nedonutí. V dohledné době jistě ne, a v daleké budoucnosti kdoví. Nejsme všichni jednoho talentu, internet není zdaleka v každé evropské domácnosti, úroveň výuky angličtiny je školu od školy různá. Otázkou je, zda je její evropské nebo světové prosazení skutečným a správným cílem. Právě Evropská unie totiž proti logickému zájmu o maximální efektivitu zdůrazňuje princip demokracie a rovnoprávnosti všech svých občanů, kteří mají právo komunikovat s úřady v rodné řeči. A pak je zde ještě specifičtější zájem: snaha o ochranu kulturní pestrosti a uchovávání ohrožených jazyků.

Tyto dvě tendence žijí a fungují vedle sebe. Zdaleka ještě netušíme, jestli některá z nich převáží nebo co jiného vzejde z jejich soupeření. Ale je na nás, zda k tomuto procesu chceme něco říci nebo nějak přispět. Události, které hýbou současným světem, se na první pohled často jeví jako věc ekonomické vyspělosti nebo vojenské převahy. Při bližším pohledu ale nelze nevidět, že to jsou jen prostředky. Mnohem zajímavější je to, komu tyto prostředky slouží, jak se ten někdo definuje, kým se sám cítí být. Přeneseno na nás samotné, bezpochyby chceme, aby ona vyspělost sloužila právě nám, naší představě světa, našim hodnotám, naší kultuře. Že nakonec nám stejně nemohou stačit plná břicha, kdybychom nebyli zakotveni v určitém kulturním dědictví. Mezi nezastupitelné prostředky, které nám umožňují sdílet jeho podstatnou část, patří i jazyk. Ať je nás 80 milionů uprostřed Evropy, 400 tisíc na středomořském ostrůvku nebo mnohem méně někde jinde.

Když se na některé události na současném Slovensku podíváme v tomto kontextu, nemusely by se zdát tak směšné, jak snad vypadají na první pohled. Kdysi tam totiž vznikl zákon na ochranu slovenštiny jako státního jazyka a zavedl institut jazykových inspektorů, oprávněných udělovat sankce za porušení zákona. Srozumitelně definovat jejich status a strefit se do mezí přijatelných v demokratické společnosti se ukázalo jako téměř nadlidský úkol. Celá záležitost byla navíc téměř k popukání a s odstavením nacionalistů od vládních křesel zanikla i jazyková policie. Po osmi letech jsou ale nacionalisté na Slovensku opět u moci a ministerstvo kultury už opět pracuje na tom, aby za porušování jazykového zákona bylo možné udělovat sankce. Nemožnost postihu otevřela prostor pro nekontrolovatelný nárůst protiprávního jednání a vědomého nerespektování zákona, tvrdí bratislavský úřad s vážnou tváří.

Internetová stránka dokonce uvádí nejčastější jazykové prohřešky, na které by třeba už v blízké budoucnosti měla dohlížet jazyková policie, ač se ministr tomuto termínu brání. Ve skutečnosti sice jde o zakrývanou a lehce paranoidní snahu potlačovat maďarštinu třeba v obecním rozhlase nebo na plakátech na jihu Slovenska. Tak, jak byla zveřejněna, ale budí spíše představu, že třeba vysílání každého soukromého rádia bude zanedlouho monitorovat přidělený inspektor a udělovat pokuty a za nespisovná slova. Otázkou zůstává, zda jen u redaktorů nebo také u telefonujících posluchačů, aktérů anket a podobně. Představa je to absurdní, ale dnes bych se jí nesmál, jako před deseti lety. Tehdy bylo Slovensko v integrující se Evropě jen archaickým ostrůvkem s neperspektivní vládou. Dnes, když nacionalisté a populisté sbírají body i jinde po Evropě, se věc jeví jako vážnější příznak doby. Podněcuje ke kladení otázek, jak se lidové masy cítí v éře prudkého technického pokroku, rostoucích nároků na vzdělání a jazykovou výbavu, zanikajících hranic a teroristických hrozeb. Zda se o tyto otázky v dostatečné míře a srozumitelným způsobem zajímají elity, nebo je přenechají tribunům lidu, kterým demokracie nabízí jednu velice silnou zbraň: totiž voličskou většinu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .