Je Libérie daleko či blízko?

Projevy o spolupráci vítězných mocností vzaly za své s počátkem studené války. I v ní se po čase, místo o zostřování třídního boje, začalo mluvit o mírovém soužití, ale jen proto, že alternativou bylo použití jaderných zbraní, jejichž počet stačil k několikanásobnému zničení života na celé planetě, i když příznivci nedávno v Praze koncertující rockové skupiny Rolling Stones by podotkli, že nukleární válku by jistě přežil alespoň štír a kytarista Keith Richard.

Schémata mezinárodních vztahů, formovaná studenou válku, se začala vytrácet s počínající vnitřní proměnou Sovětského svazu, kdy jeho reformistický šéf Michail Gorbačov začal prosazovat spolupráci obou dříve soupeřících systémů. Následující rozpad komunistického bloku uvolnil nejen vztahy mezi jeho součástmi, ale začal rozmrazovat vnitřní konflikty, v Evropě překvapivě nejvíce v potitovské Jugoslávii.

Nový druh konfliktu nejvíce zaskočil ty, kteří jej mohli řešit. Ne tolik Rusko, které doufalo, že v nové situaci by mohlo prosadit svůj vliv v zemi, která po druhé světové válce unikla z řady jeho satelitů. Větší odpovědnost měly země, které se hlásily k zásadám demokracie a lidských práv, a nyní měly příležitost dokázat své vyznání konkrétními činy. Místo toho daly přednost obhajobě svých zájmů, podle konceptu reálpolitiky. "Dokud budu prezidentem, nepůjde francouzský voják proti srbskému", tradoval se výrok Francoise Miterranda. Váhání nad zásahem zvenčí dobu vnitřních konfliktů v prostoru bývalé Jugoslávie prodloužilo. Výsledkem byl po týdny obléhaný chorvatský Vukovar, po 3 roky obklíčené Sarajevo a masové hroby, jaké se dodnes odkrývají v okolí Srebrenice.

I ti Evropané, kteří si byli schopni uvědomit dosah tragédie na Balkáně, by neměli zapomínat, že tisíce obětí zemřelo v podobných konfliktech. V africké Rwandě, v Sieře Leone, Kongu a na území Asie, například na Východním Timoru. Neměli by také zapomínat na průtahy při ustanovování mezinárodních tribunálů, které měly zjistit a potrestat pachatele zločinů spáchaných v průběhu vnitřních konfliktů jednotlivých zemí.

Politiky k akci nejvíce přinutila veřejnost, zneklidněná obrazy lidských tragédií takřka v přímém přenosu. Stejní politici se ale zároveň obávali, že tlak veřejnosti by se obrátil proti nim ve chvíli, kdy by padli oběti vojáků z vlastních řad. Po pompézním vstupu Američanů do vnitřně rozvráceného Somálska přenášeném v přímém přenosu, následoval hanbou pokrytý ústup, poté, co se na televizních obrazovkách objevily záběry na G.I vlečené ulicemi Mogadiša.

Je nějaká naděje, že tomu bude jinak nyní, kdy konflikt podobný tolik předcházejícím, otřásá africkou Libérií? Ano i ne zároveň. Neúnosnost vyhýbavého postoje si politici uvědomují, ale jejich staré reflexy je nabádají, aby se nepouštěli do akcí s nejistým výsledkem. Kličkování před odpovědností ale oslabuje pomyšlení, že mnohé z těchto vnitřních konfliktů se promítají do širších souvislostí. Lidé alespoň trochu poučení vědí, že Somálsko, kam nejdříve vojáci vyrazili pod tlakem veřejného mínění, a potom z obavy před ním z něj zase odešli, je dnes prostorem, kde svou základnu nacházejí teroristé z extrémistické muslimské skupiny Al Kaida.

Tedy ti, kteří stojí za útoky z 11.září 2001 v New Yorku a jak tento týden ukázalo soudní vyšetřování v Indonésii, kteří jsou spojeni s pachateli loňských atentátů na ostrově Bali a nejspíše také s explozí z hotelu Marriot v Jakartě. Z této perspektivy je na místě otázka, je Libérie daleko či blízko?