Je ještě možné pokračování vládní koalice?

Situace je poněkud nepřehledná a je už možné s určitostí říci, že žádná vláda v polistopadové historii neprožívala tak dlouhou agónii. Někteří soudí, že to agónie není a že vláda normálně pracuje. Ostatně, i ti ministři, kteří podali demisi, zatím jsou členy vlády, prezident jejich demisi nepřijal a i kdyby ji přijal, pravděpodobně by stejně zůstali ve vládě do jmenování nových ministrů, což se zatím také nerýsuje.

K čemu situace spěje? Proč tak dlouho trvá náznak nějaké řešení? Už včera jsme hovořili o tom, že jsou nyní jen dvě varianty. Buď bude pokračovat stávající koalice nebo bude vládnout její torzo, složené jen s ČSSD, s podporou KSČM. První variantě brání setrvávání Stanislava Grosse ve funkci premiéra a vzájemná nevraživost mezi koaličními stranami, druhé zase velký odpor v řadách politiků i veřejného mínění, kterému zatím neumí ČSSD čelit.

Přitom je možné si představit variantu, že ČSSD jasně přijme podporu KSČM a postaví se za tento svůj kurs. Má na to legitimní právo, koneckonců, tyto dvě strany už spolu prosadily nejeden zákon a společně zvolili do vedení Poslanecké sněmovny zástupce KSČM.

Jenže úplně otevřeně to učinit si ČSSD netroufá. Její lídr není v tuto chvíli silný, aby se mu podařilo stranu zkonsolidovat na jednom kurzu a ten vést. Gross má jako demokraticky zvolený politik právo spolupracovat s jakýmikoli demokraticky zvolenými silami, byť o KSČM panuje určitá pochybnost, ne o tom, že byla demokraticky zvolena, o tom pochyb není, ale o tom, že demokracii jako společenské uspořádání dlouhodobě uznává, nejen dočasně, když jí nic jiného nezbývá. Faktem ale je, že za patnáct let svého působení v polistopadové politice neudělala KSČM nic, čím by svůj profil, jako demokratické síly zpochybnila.

Nechť s ní tedy Gross spolupracuje, má-li to za životnou politiku. Ale nechť za tu svou spolupráci vezme politickou odpovědnost se vším všudy. Toho se ovšem Gross a jeho ČSSD obávají. Hlasy poslanců KSČM nepohrdnou, ale plné odpovědnosti za vtažení KSČM do vládní politiky se obávají. To není rovný politický postoj.

Ovšem teď jiné politické síly tlačí na pokračování vládní koalice. KDU-ČSL o tom hovoří už od začátku, přidala se Unie svobody i prezident. Shodují se na tom, že v čele takové koalice ovšem zřejmě bude muset být jiný premiér, neboť stanovisko KDU-ČSL k osobě Stanislava Grosse je neměnné. Má KDU-ČSL na takový postoj právo? Jistě má. Nikdo nemůže určovat politické straně, koho má mít v čele, to ale KDU-ČSL nedělá. Ale je možné se vyjadřovat k osobě společného koaličního premiéra a to KDU-ČSL udělala.

Je třeba ještě jedno připomenout, co už v našem pořadu zaznělo několikrát. KDU-ČSL nikdy nežádala výměnu předsedy ČSSD, ale pouze výměnu premiéra. Stejně tak je třeba připomenout, že pro KDU-ČSL se Gross nestal personou non grata v souvislosti se svou bytovou aférou.

KDU-ČSL dokonce ještě na začátku aféry nepodpořila zařazení bodu, týkajícího se bytové aféry, na pořad jednání Poslanecké sněmovny, jak to navrhovala opoziční ODS.

Pro KDU-ČSL se Gross stal nepřijatelným až tehdy, když vyšly najevo okolnosti podnikání jeho manželky, které velmi neobratnými výroky Gross v Poslanecké sněmovně při interpelacích hájil. Kupříkladu šlo o výrok, že manželce Šárce v souvislosti s medializací jejího podnikání přibývají klienti, takže jeho rodina na tom možná ještě vydělá. Je opravdu možné, aby se takto vyjadřoval premiér?

Předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek vždy zdůrazňoval, že jeho strana nevystupuje proti koalici a jejímu programu, ale jen proti premiérovi. To, že naopak premiér tyto dvě věci slučuje, je jeho politická taktika, kterou se chce osobně zachránit. Jenže možná tím pohřbívá svou politickou kariéru dlouhodobě. Politik by měl vědět, kdy má odejít, aby se zase třeba mohl vrátit. Zvláště u velmi mladého politika je nasnadě, že jeho politická kariéra jedním odchodem nemusí skončit.

Jestliže nyní i druhý koaliční partner a dokonce i prezident každý svým způsobem tlačí na pokračování koalice, je to proto, že jiná alternativa není. Kromě vlády s podporou KSČM. V tomto duchu je možné chápat i požadavek Unie svobody na demisi celé vlády, je poměrně logický, byť v případě Unie svobody diktovaný pragmatickou snahou udržet se ve vládě, protože doba do nejbližších voleb jsou možná poslední měsíce Unie svobody jako parlamentní strany.

Kdyby vláda jako celek rezignovala, prezident by mohl vyzvat ČSSD, aby mu navrhla svého kandidáta na premiéra, protože, jak se prezident vyjádřil, chce jí dát poslední možnost sestavit další vládu. A nový premiér z řad ČSSD by mohl opět sestavit stávající koalici, včetně KDU-ČSL a Unie svobody. Opětovné skládání takové koalice by jistě bylo poznamenáno nedůvěrou, pramenící ze současného konfliktu, ale účelem vládní koalice je zajistit vládu nad věcmi veřejnými, nikoli vytvářet přátelské vazby. Ne nadarmo se říká, že vyšší stupeň od slova nepřítel je úhlavní nepřítel a ještě vyšší pak koaliční partner.

Dalším krokem k variantě pokračování koalice by zřejmě mohl být návrh, aby v takové vládě, na podkladě dosavadní koalice, nezasedl nejen Gross, jako předseda ČSSD, ale žádný z předsedů koaličních stran. To by umožnilo ČSSD důstojný ústup a dovedení vlády do konce mandátu, i možnost částečného splnění svého programu.