„Je diktatura lepší než chaos?“ ptá se Spiegel
Argument, že stabilní autokratický stát je lepší než chaotická a krachující země, přichází stále více do módy. Tento názor pomíjí fakt, že autokracie jsou ve skutečnosti zdrojem chaosu. Pád diktátorů není vždycky důvodem k radosti.
Dopisovatel německého týdeníku Spiegel píše, že když si občané mohou vybrat mezi funkční diktaturou a chaosem krachujícího státu, diktatura jim bude často připadat jako menší zlo, protože slibuje trvalou stabilitu.
Je to svůdný postoj, který je opět přitažlivý od začátku občanské války v Sýrii. Arabské jaro uvolnilo příliš velké naděje na demokratizaci Blízkého východu, a teď jsou idealisté skoro všude zklamaní.
Zastánci tak zvané reálpolitiky znovu tvrdí, že jejich pojetí stability může vypadat nesympaticky, nebo dokonce cynicky, ale je realistické. Jenže je opravdu takové?
Někdo může namítnout, že za vlády krutých diktátorů alespoň panuje řád a stabilita. To je však optická iluze. Kdyby byly diktatury Husního Mubaraka v Egyptě, Muammara Kaddáfího v Libyi nebo Zína Abidína bin Alího v Tunisku opravdu stabilní, tak by se nezhroutily.
Vývoj arabských povstání nepodporuje názor, že diktatura je lepší než chaos. Je to příběh autoritativních režimů, které se částečně opíraly o Západ, kde zněly podobné argumenty, a pak se překvapivě rychle rozpadly.
Jejich základy rozežíral odpor mladých lidí, ekonomické problémy nebo korupce ve státních institucích. Tyto režimy zašly na vnitřní rozpory a neschopnost uspokojit potřeby svých občanů. Nemusela to být jen svoboda a demokracie – mohlo jít prostě o práci, dostatek jídla a důstojnou existenci.
Otázka nezní, zda je demokracie z mravního hlediska vhodnější než diktatura – o tom nikdo vážně nepochybuje. Funkční demokracie se časem ukáží jako stabilnější než diktatury, které tak jen vypadají, když se nevyhýbají drsnému útlaku nebo umí nějakou dobu zajistit prosperitu významným vrstvám svého obyvatelstva.
Diktátorská vláda je nutně vratká, protože musí být udržována silou a postrádá podporu společnosti. Diktatura často vytváří podmínky pro pozdější chaos, protože na lidovou nespokojenost, sociální napětí nebo etnický konflikt umí reagovat jen jejich potlačováním. Útisk může vydržet velmi dlouho, ale skryté vnitřní konflikty nakonec podkopou celý stát.
Nic takového jako dobrotivý diktátor neexistuje. V jeho režimu obvykle armáda a ekonomičtí šéfové vytvoří mocenskou kliku, kde kvete nepotismus a korupce. Mafiánské praktiky vlády vždycky podněcují občany ke vzpouře. I ve zdánlivě dobře fungující Číně jsou tyto vedlejší efekty vnitřní hrozbou, která podrývá vládu komunistické strany.
Jakmile se režim zhroutí, přijde obvykle chaos. Tato logika nesouvisí s demokracií jako takovou. Stabilita je určitě lepší než nestabilita, ale záleží na tom, jak tato stabilita vznikla a na čem stojí.
Nic nepomůže, když má demokracii přinést vnější zásah, jakým byla americká válka v Iráku. Arabské jako ukázalo, že stabilitu neudrží ani zahraniční podpora diktátorských režimů. O osudu země nemůže rozhodnout Západ – rozhodnutí musí přijít z jejího nitra.
Islámský terorismus jako zdroj obav současného světa se podle článku v německém týdeníku Spiegel také vynořil z útlaku v arabských diktaturách, které podporoval Západ. Řada pachatelů útoků z 11. září roku 2001 pocházela ze Saúdské Arábie. Z útlaku Asadova syrského režimu se po roce 2000 vynořili džihádističtí bojovníci.
Spousta darů, které pomohly syrským islamistickým bojůvkám, pocházela od občanů autoritářských států, jako je Saúdská Arábie a Katar. A není náhoda, že původcem současného druhého velkého mezinárodního problému je Rusko.
Je to autoritářský režim, jehož agresivní chování v ukrajinské krizi pramení ze skutečnosti, že je doma méně stabilní, než se zdá.
Egypt je země, kde pád diktátora vedl k několikaměsíčnímu chaosu a pak k další diktatuře. Lidem, kteří se přimlouvají za stabilitu za každou cenu, to může připadat jako žádoucí vyústění. Ale příklad Egypta můžeme vyložit i úplně opačně.
Spousta Egypťanů, zklamaných ve své touze po demokracii, uvítala obnovení vojenské diktatury, v jejímž čele stojí generál Abd al-Fatáh Sísí. Diktatura si ve skutečnosti koupila ještě trošku času.
Všechny hospodářské a sociální problémy, které vedly ke konci Mubarakovy vlády, trvají dál a mohou brzy vyvolat další protesty a násilí. Představa, že vojenský puč proti Asadovi by mohl v Sýrii uvolnit cestu ke stabilitě, která je prý lepší než chaos, je mylná. Konflikty, které už vypukly, nelze vyřešit pouhou výměnou autoritářských režimů.
Když v 90. letech minulého století začala válka v bývalé Jugoslávii, někteří lidé nostalgicky vzpomínali na zesnulého diktátora Tita, který by podle nich dokázal udržet pohromadě stát, kde žilo sedm národů.
Podobný postoj mají lidé, kteří nyní říkají, že náboženské konflikty mezi syrskými alávity, šíity a sunnity byly za Asada zneutralizovány. Nepřátelství doutnalo pod povrchem, a když ventily povolily, došlo k výbuchu násilí v Jugoslávii i v Sýrii.
Z toho plyne, že představa o diktatuře udržující stabilitu je pohádka – chaos je často produktem autokratického systému. Lidé se musí rozhodnout sami, zda proti diktatuře povstanou.
Západ má před sebou jedinou otázku – ve které chvíli by měl do takového povstání zasáhnout. Na to se nedá odpovědět abstraktními argumenty pro nebo proti diktatuře. Může o tom být rozhodnuto jen případ od případu.
Jedna země by už mohla vědět, že vytvoření fungující demokracie si vyžádá hodně času. Je to proces učení, ale i národ, který má za sebou strašnou diktaturu, dokázal dospět k příkladné demokratické stabilitě.
Jsou to Němci. Podle autora článku v týdeníku Spiegel je těžké najít lepší příklad k vyvrácení teorie, že některé kultury se pro demokracii nehodí.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
