Je demokracie vývozním zbožím?
Každoroční pravidelné česko německé setkání, které pořádá Ackermannova obec a Společnost Bernarda Bolzana a které se konalo počátkem dubna v Brně, se už několikerý rok nesoustřeďuje na otázku česko německou, potažmo česko sudetoněmeckou, ale zabývá se problematikou Evropy, Evropské unie. Letos šlo ještě dál. Položilo si otázku: Je demokracie, jak ji známe uvnitř Evropské unie, natolik přitažlivý výrobek, aby s ním v případě vývozu Unie uspěla na světových trzích?
Zajímavé na debatě, která, když se nad nastoleným tématem, rozproudila, nebylo to, že nikdo z účastníků se nesnažil přesvědčovat své okolí, že jde vskutku o exportovatelnou záležitost, poukazuje na univerzálnost lidských a občanských práv, ale naopak kdokoli, kdo se ujal slova, byl v této věci nanejvýš zdrženlivý. Politický neúspěch americké mise v Iráku, na které jsme se spolu s Brity, Poláky, Italy a zpočátku i Španěly podíleli, se vznášel v jednacím sále jako určité memento.
Pravda, na odmítnutí možného importu demokracie do Iráku, bylo a je možné namítnout pravdivým poznáním o nedělitelnosti svobody. Je-li kdokoli v našem sousedství ponižován, zbaven svobody a zotročen, stáváme se podobně i my nesvobodnými, ač se za svobodné máme, pokud proti této nesvobodě nevystoupíme. V obecné rovině to zní hezky a přitažlivě. Přesto každý z nás je schopen přinést několik přesvědčivých příkladů, které potvrzují obtížnou naplnitelnost této myšlenky.
Určitý konkrétní rozměr toho problému vyznačil jeden z mluvčích na konferenci, bývalý dolnosaský ministerský předseda Reinhard Höppner. Uvedl soudobou demokracii do souvislosti se soudobým kapitalismem. Připomněl tak obecně rozšířený názor, že demokracii se daří jen za určitých ekonomických podmínek a za určité úrovně ekonomického rozvoje.
V zásadě jde o levicovou tezi, že rozvojové země musejí nejprve dosáhnout přiměřeného hospodářského standardu, aby si mohly dovolit začít budovat vlastní demokratické uspořádání a v budování úspěšní. Pokud má co možná nejrychleji takové úrovně rozvojová země dosáhnout, je žádoucí, aby zemi vedla spíš osvícená autoritativní vláda. Škoda, že neuvedl jediný konkrétní případ takového modelu. Většinou se země, zpočátku vedené rádoby osvícenými diktátory, octnou v pasti kleptokracie a začnou se zmítat ve vlnách korupce a prohlubující se chudoby. Brémský profesor politických věd Christian Welzel připomíná v této souvislosti dosud nejrozsáhlejší americký sociologický průzkum provedený v osmdesáti zemích světa. Známý je pod názvem World Values Surveys. Průzkum prokázal, že nejlépe se ekonomicky daří rozvojovým zemím, které hned zpočátku vsadily na demokracii. Pro příklad nakonec nemusíme chodit daleko - stačí, když si připomeneme jednu z největších světových demokracií, Indii.
Podstatné na Höppnerově příspěvku bylo varování před houževnatě udržující se představou, že ekonomický rozvoj a růst může probíhat donekonečna, že může nakonec zasáhnout celé lidstvo, a společnosti hojnosti si nakonec budou užívat i ti dnešní nejchudší z nejchudších. Problém podle Höppnera je konečnost přírodních zdrojů, na kterých je průmyslová výroba, odstartovaná revolucemi v 18. a v 19. století jednoznačně závislá. Bez ní zas představa rostoucího blahobytu i tam, kde nyní vládne bída, je iluzí.
Jedno Reinihard Höppner nezapřel: svoji sociálně demokratickou orientaci. Ujistil posluchače česko německého setkání, má-li se opravdu naplnit žádoucí solidarita severu s jihem, tedy nás bohatých s chudými zeměmi, mají-li i dnešních chudí mít šanci alespoň do určité míry si užít dobrodiní blahobytu a naší demokracie, pak nezbývá, než abychom změnili náš model kapitalismu a náš způsob dosavadního spotřebitelského chování. Do jaké míry je tato představa uskutečnitelná, je sporné.
Už před více než čtyřiceti lety varoval Římský klub, sdružení tehdy vynikajících světových hlav, před vyčerpáním známých přírodních zdrojů. Hlavně zdrojů energetických. Dokonce jejich vyčerpání předpověděl. Předpovědi nakonec nevyšly.
Není sporu, že přírodní zdroje jsou vyčerpatelné. Jediným nevyčerpatelným zdrojem je lidská tvořivost. Jí vděčíme, že předpovědi Římského klubu nakonec nevyšly. Tomuto nepochybně nekonečnému zdroji se však daří pouze v demokracii a pouze ve svobodě.
Tak Höppnerovo heslo, kterým začal své vystoupení, odvažme se k větší solidaritě, nemůže fungovat, když se současně neodvážíme k větší demokracii a k větší svobodě kdekoli na světě.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka