Jaroslav Veis: Uzenáč v bílém plášti

Na tyhle herinky jsem si vzpomněl hned, když se rozhořela debata o souboru návrhu zákonů a nařízení, z nichž se skládá zdravotnická reforma. Její první zveřejněnou součástí se stalo zavedení poplatků za návštěvu lékaře a za recept formou kobercového náletu.

Podle jedněch jsou poplatky protiústavní. Další soudí, že když už, mají je platit jen lidé ekonomicky zdatní, nikoli děti a senioři nad 70. A ještě další mrmlají, že budiž, proč ne, není to zas tolik, ale je to krajně nesystémové a navíc to ani systém nezlepší. Likvidátor mé pojišťovny taky nechce třicet korun za to, že mi vyfotí nabouraný blatník a převezme hlášení o škodné události, řekl mi jeden takový. I když by nepochybně pojišťovna přivítala, kdybych si ty menší šrámy na autě zkusil zflikovat sám a neotravoval u nich ani v servisu - v hobby marketu by jistě poradili, jak na to.

Vzrušeným reakcím veřejnosti není se co divit. Tyto poplatky platíme nikoli proto, abychom za ně něco dostali, nýbrž proto, abychom toho, co dostat chceme, chtěli méně. A najít člověka, který si rád zaplatí, aby něčeho dostal méně, je dost obtížné - jediný, o kterém vím, je ten ze starého vtipu o nových Rusech: když se dva potkali, chlubil se jeden, že tu samou kravatu, co má jeho přítel, se mu podařilo koupit o ulici dál o 100 dolarů dráž.

Jenže: tenhle díl zdravotnické reformy opravdu není ten podstatný. To, oč běží mnohem víc, je jednak převedení fakultních nemocnic na akciové společnosti, jednak možnost provázání vlastnictví zdravotních pojišťoven a zdravotnických zařízení.

Ministr a jeho lidé na obojím trvají, byť neexistuje jediný přesvědčivý důvod, proč by fakultní nemocnice mohly řádně fungovat pouze a jedině, pokud se z nich stanou akciové společnosti. Jistě, obchodní zákoník je velice důležitá norma, avšak nikoli norma všech norem. Domnívat se, že všechno na světě se dá řídit jako podnikatelský subjekt podle jeho pravidel je vskutku troufalost nad níž by kroutil hlavou i Friedrich Hayek.

Přesně o tom se nás však snaží ministr a jeho mluvčí přesvědčit.

Naopak existuje mnoho přesvědčivých důvodů, proč by mělo být velice důkladně odděleno vlastnictví zdravotních pojišťoven a zdravotnických zařízení.

Přesně to ovšem mluvčí a jeho ministr považují za bagatelní záležitost, kterou netřeba se příliš zabývat.

Ani jedno z obou podstatných témat však není jednoduché a "mediálně sexy". Na rozdíl od poplatkového červeného herinka v bílém plášti, jehož aroma aktivizuje každého a odvádí tak účinně pozornost od podstatné otázky: nejde ve skutečnosti o první kroky k ražbě dalšího tunelu na odvádění peněz?

Dovolím si malou prognózu: herinek tu bude zavánět ještě nějakou dobu, nejlépe půl roku. Každopádně do té doby, než bude to podstatné hotovo. Pak se ho bude možné vzdát a velkoryse konstatovat, že po nasbírání dostatečného množství zkušeností jsme si ověřili, že děti do tří let věku se svévolně nehoufují před ordinacemi, případně že senioři nedokážou vždy sami odhadnout svůj zdravotní stav, takže jim poplatek odpustíme...

Už slyším mluvčího i ministra zdravotnictví: na rozdíl od nezodpovědného populistického volání po zrušení poplatků na počátku roku, kdy se volající vlastně chtěli jen zviditelnit, jde tentokrát o rozhodnutí moudré a všem prospěšné, protože jsme je učinili my.

Autor je publicista a poradce místopředsedy Senátu