Jaroslav Veis: „Koncový uživatel“

Kde jsou ty časy, kdy stačilo být průměrným Čechem, třeba i vlažným věřícím či naopak bezvěrcem, horlivým sokolem, přes týden pilným živnostníkem nebo bojovným proletářem, a v neděli odpoledne pak jednou veselým, jindy smutným slávistou. Člověk se v tom vyznal, když chtěl, uspořádal si svou hrstku identit podle toho, jak pro něj byly důležité, a prostě žil.

Dnes už to dávno nestačí. Tradiční identity blednou, zastíněny novými. Zejména ty firemní mají velmi jasné, až řvavé barvy. Biblické, že „na počátku bylo slovo“, nahradilo marketingové „na počátku je logo“. Identifikace se značkami, zejména těmi, jimž míchači marketingových koktajlů přidělili skoro šlechtický predikát prémiové, zamíchala hodnotami. Vezměme to od podlahy: boty jedině se značkou Ecco, kalhoty od Bosse, pokud jde o pásek, pak není k zahození Marlboro Classics, košile se snese od domácí firmy Janek, ovšem chce to rychle vyrovnat kravatou od Hermese a na to hodit sako od Bugattiho. Doplnit se to dá hodinkami Tissot, perem Montblanc, mobilem Nokia. Vtírá se otázka: poznají děti dřív, co znamená písmeno A a co Z nebo co prodávají tam, kde svítí mušlička Shell, co se skrývá pod vítěznými zlatými oblouky McDonalda a co znamená obrys nakousnutého jablka?

Ne, že bych o všechny tyhle identity stál, avšak ve dne v noci mi nekonečnou směsku značek někdo vnucuje. Podle intenzity reklamního tlaku se to vnucování vyplácí – jinak by do něj nikdo nestrkal tolik peněz.

Neustálému identifikačnímu pokoušení však učinila konec letošní nebývalá úroda fotovoltatických článků, a to ve chvíli, kdy přišly zprávy tom, jak tahle úroda poznamená mou peněženku. Když vypočítávali odborníci značky ČEZ, jak že se dotace na solární proud musejí promítnout do ceny elektřiny, ukončili to sdělením, že náklady na fotovoltatiku ponese konečný uživatel a je naprosto jedno, že si ani jeden panel nepořídil, ani jednu jedinou miliwattvteřinu solární elektřiny neobjednal. V tu chvíli mi svitlo: konečný uživatel, to je přece ta základní jistota a identita, kterou mám. Jako takového mě vidí nejen ČEZ, ale všechny ty firmy i politické strany, které na mě svými slogany a logy útočí. V lákavé řeči reklamy a propagandy jsem ten, kdo bude sbírat všechnu smetanu, v reálné řeči účtů pak ten, kdo nakonec všechno zaplatí.

To je nejpodstatnější: koncové uživatelství má více podob a vyskytuje se nejen v rámci obchodních vztahů. Třeba v počáteční fázi politického procesu se koncovému uživateli říká řadový volič, ve fázi výkonné pak obyčejný občan, když dojde na otázky fiskální, stává se z něj daňový poplatník. Obecně však jde však pořád o koncové uživatelství – jednou demokracie, podruhé služeb státu, potřetí jeho financování. To my koncoví uživatelé visíme na konci řetězce nebo chcete-li, ležíme na dně pyramidy.

Docela by mě zajímalo, co na to jiní uživatelé, a nejraději ti vrcholoví, špičkoví, případně elitní. Zkusil jsem si je vygooglovat, ale na rozdíl od těch koncových tam chybějí – přestože, jak každý ví, na googlu najdete i to, co neexistuje. Ale pevně věřím, že tu někdo jsou, protože tu smetanu, nemá-li zkysnout, přece někdo slízat musí.

Autor je publicista a poradce místopředsedy Senátu