Jaroslav Veis: Kdo to měl vědět, že přijdou voliči

22. říjen 2008

V pátek ve 22 hodin 00 minut a 48 vteřin oznamovala agentura ČTK, že zájem o krajské a senátní volby je někde malý a jinde větší, v podstatě však zcela průměrný. Všechno probíhalo jak se sluší a patří, a i ve Staré Olešce na Děčínsku se jako už tradičně volilo v obývacím pokoji rodiny Hriníkových

Nejpozoruhodnější příhoda prvého dne voleb se odehrála ve Zlíně, kde nepozorný volič vhodil do urny s hlasovacím lístkem i občanku a jak informovala ČTK, vrácena mu bude členy volební komise až po rozpečetění urny. Průměrný průběh zkrátka napovídal průměrné výsledky a tak se mohlo zdát, že nejvíc se na otevření uren těšil onen nešťastník ze Zlína.

Nikdo netušil, že je to jen zdánlivý klid před bouří a že v sobotu se dostaví voliči. Místo předpokládaných třiceti procent jich přišlo procent čtyřicet a prognózy a odhady volebních výsledků se sesypaly jak levé křídlo Průmyslového paláce na pražském výstavišti po požáru. Byla to zkrátka pohroma se vším všudy. Tedy pohroma... jak pro koho. Pro Jánský vršek zcela, pro Charitas zčásti. V ulici Politických vězňů taková malá domů, ale nic moc.

Zato v Lidovém domě se zdálo vypadalo, že si ho pronajala nějaká ukrajinská produkce k natáčení filmu o oranžové revoluci, sponzorovaného Viktorem Juščenkem a právě probíhá nábor komparzistů. A pokud jde o poslední zelenou barvu politického spektra, laskavý posluchač snad promine, že vzhledem k číselnému vyjádření jejích výsledků ji v tomto případě bez výčitek svědomí zahrnuji do rubriky předpokládaná statistická chyba.

Nejčastější výmluva volebních stratégů a analytiků, jimž nevyšly předpovědi, už v sobotu večer zněla: dostavilo se příliš mnoho voličů. To, co by kdekoli jinde bylo označeno za jednoznačný podprůměr, tady a teď bylo najednou nebezpečně moc. Nemohl jsem si v tu chvíli nevzpomenout na slovutného švýcarského profesora politologie, jehož jsem slyšel na jakémsi semináři lamentovat nad podobnou účastí, podle jeho názoru ovšem malou a tudíž nedostatečně reprezentativní, a navrhovat, že voliče je třeba k účasti povzbudit, například tím, že když přijdou hlasovat, budou zařazeni do losování o hodnotné ceny.

Takového křížence mezi volbami a tombolou však u nás naštěstí nikdo nechystá, naopak. Po zchladnutí hlav jali se analytici hledat příčinu nebývalého a negativně působícího neboť reformy brzdícího výskytu funkčních voličů. Komentátor prestižního společenského týdeníku na názorové stránce neméně prestižního společenského deníku došel k závěru, že výsledky voleb zvrátili v hojném počtu se dostavivší klienti sociálního státu. Trochu mě tím zmátl: nejsem to taky já nebo i, nedej bůh, sám komentátor? Vždyť když platím daně a za ně něco od státu chci, jsem přece taky jeho klientem, ať se mi to líbí nebo ne. A nepřesvědčují mě snad jak velký tak malý Tomáš, abych už sakra přestal být submisivním pacientem a stal se sebevědomým klientem?

Problém je ovšem v tom, že čím víc voličů, tím víc klientů státu, ať už sociálního nebo ne. A klienti něco obyčejně chtějí, že.

Máme-li tento dozajista nežádoucí stav změnit, je třeba najít způsob, jak účinným, avšak zákonným způsobem těmto voličům-klientům naznačit, že méně někdy znamená více. Připustíme-li si navíc, že důležitější než volební programy je volební marketing, můžeme pak nahradit prázdné a vpravdě hujerské slogany typu "Přijďte nás volit" praktickou výzvou "Jeďte radši na výlet" nebo v případě špatného počasí "Nejlépe je v shopping centru."

Ostatně, jeden prozíravý průkopník už tímto směrem nakročil. Favorit senátních voleb v Praze 5 polepil Smíchov a okolí výzvou Volte v pátek, nekažte si sobotu už před prvním kolem, které taky vyhrál. Jsem fakt zvědav, jestli v druhém kole nezaútočí ještě razantněji. Třeba: Nekažte si ani pátek, ono je to stejně jedno!

Autor je publicista a poradce místopředsedy Senátu

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.