Jaroslav Veis: Eldéenky

Jak napovídají další titulky, nadtitulky a mezititulky onoho dne na téma LDN v listu: Utrpení bezmocných, Personál léčebny zanedbává pacienty, O falšování údajů nepište, Sestry se dopouštějí trestných činů, Peklo jménem LDN, Jdeme na ty dementy, Ach jo, já tady umřu, Kdyby Jan Neruda viděl eldéenku, tak by se zděsil.

Jelikož mi život v posledních letech příležitost, kterou neměl Jan Neruda, poskytl, totiž několik těchto zařízení vidět, naštěstí vždy v roli návštěvníka a nikoli obyvatele, můžu jen potvrdit, že titulky byly sice drastické a lehce bulvární, ale že přeháněly jen trochu. Už sám název těchto nemocničních zařízení je vlastně eufemistický a tak trochu zavádějící. Výstižnější by bylo třeba - PND neboli prostor na dožití.

Obrovskou většinu obyvatel těchto léčebných zařízení, jimž se opět eufemisticky říká pacienti, totiž tvoří lidé, kteří jen čekají, až se jejich pozemský čas naplní, abych zůstal v těch eufemismech. Odcházejí-li, pak nikoli proto, že by byli vyléčeni, nýbrž proto, že se jejich potomci rozhodnou, mají-li k tomu možnosti, postarat se o ně v posledních fázích života jinak a lépe, což o dva dny potvrdila stránka téhož deníku složená z dopisů čtenářů.

Ale abych se vrátil k těm smíšeným pocitům. Mám k nim v této souvislosti víc důvodů. Ten první a nejjednodušší je povzdech - no dobrá, média upozornila na to, jak staří lidé trpí, ale co se nakonec stane? Jedny noviny mají na pár dnů prodejné a přitom záslužné téma, ještě chvíli bude trvat internetová diskuse a pak se za vším, vlastně za všemi obyvateli eldéenek zase zatáhne opona jakéhosi laskavého nezájmu.

Vždyť co vlastně se s tím dá udělat, pokrčí rameny politici. To nejpodstatnější je mít kvalitní a obětavé lidi, které práce právě tady vyžaduje, prohlásí odborníci. Jenže, abych parafrázoval Raymonda Chandlera, bohužel není na té práci nic, co by takové lidi přitahovalo, mzdou počínaje.

Konkrétních nápadů k řešení pramálo. Ministr zdravotnictví, jsa dotázán, co s tím, říká v titulku rozhovoru, že dát víc peněz do LDN není řešení. V textu to rozvádí, ovšem mlhavě: v rámci jím navrhovaných zákonů by zdravotní pojišťovny měly léčebnám platit ne více, ale spravedlivěji a nějak přispívat těm, kdo si své stařečky a stařenky vezmou raději domů.

Na názorové stránce listu je pak k přečtení ještě text akademického odborníka nazvaný Jak skončit horor jménem LDN, který přináší nápad, že stejně jako hlídají kamerové systémy pokladní v supermarketu, mohly by hlídat personál v eldéenkách. Což o to, případů zanedbávání péče či dokonce týrání by potom nepochybně ubylo, avšak těch kvalitních a obětavých lidí by nepřibylo.

Obávám se, že jediným řešením jsou tu opravdu jen ty peníze, i když se to panu ministrovi, vlastně žádnému politikovi, nezdá. Takže stejně tak se obávám, že zrovna do těchto zařízení nepřijdou, rozhodně ne z rozpočtu ani z pojišťoven.

Smíšené pocity však vzbuzují i o něco širší souvislosti. Třeba statistika, která optimisticky hlásí, že se opět zvýšil průměrný věk dožití od roku 1989 u mužů o víc než o pět let, u žen o víc než o čtyři. Trochu mrazí při pomyšlení, kolik z nich svá prodloužená léta života dožijí v eldénkách. Jestli to v nich bude fungovat stejně jako dnes, snad abychom v tomhle trendu zas tak moc nepokračovali.

Autor je publicista a poradce místopředsedy Senátu