Japonský profesor si sestrojil dvojníka

Na první pohled je podoba skutečně velká. Pokud člověk netuší, že se jedná o robota dvojníka, a nesnažil by se na pana profesora dívat pozorně a zblízka, případně na něj dokonce sáhnout, je možné, že by ani nepoznal, že nejde o člověka.

Sestrojit dvojníka se už pokoušely různé vědecké týmy, ale výsledky těchto pokusů bychom mohli rozdělit do dvou kategorií. Buď se jedná o robota, který je na svůj vzor skutečně mimořádně podobný, ale moc toho neumí, a nebo toho umí daleko více, jenže to zase příliš nepřipomíná člověka. Docílit totiž toho, aby robot například přirozeně pohnul rukou, je velmi složité. I když jsme zvyklí z vědeckofantastických filmů, že pohyb filmových postav, které ztvárňují roboti, vypadá naprosto přirozeně, ale už nevidíme tu práci, která se odehrává za kamerou. A principem dvojníků by právě mělo být to, že jednají alespoň zdánlivě samostatně. Dvojník profesora Ishiguro je ten první případ. Vypadá sice přirozeně, ale není schopen se například přesunout z místa na místo.

Profesor Ishiguro však považuje svůj výtvor za velmi užitečný například při různých schůzích. Robot se sice nemůže pohybovat, ovšem mimiku má celkem rozvinutou. Dokáže tedy sedět s rozumným výrazem ve tváři, případně se mračit na své podřízené, či krčit rameny nebo kývat hlavou. Takže určený je vlastně pro lidi aktivní, kteří nechtějí ztrácet čas zbytečným posedáváním. Ti, kteří naopak očekávají, že za ně bude dvojník pracovat a oni se rozvalí na gauči, mají bohužel smůlu.

Robot funguje na dálkové ovládání, což je také jedna z nevýhod, když si představíme, že sice budeme mít dvojníka, ale místo toho, abychom využili ušetřený čas, budeme muset sedět u počítače a na dálku ho ovládat, není to zrovna ideální. Ovšem robot umí ještě jednu věc, na kterou bychom neměli zapomenout, a sice umí mluvit. Což asi není tak překvapivé, vzhledem k tomu, že přenos zvuku na dálku je dnes naprosto běžný. Kvůli tomu bylo ale nutné vyřešit synchronizaci řeči s pohybem rtů dvojníka. Operátor, který za něj hovoří, má na rty zaměřené čidlo, a to snímá jejich pohyb, který je přenášen na robota. I z toho důvodu by měl tedy u jeho ovladače sedět sám dotyčný člověk, který se nechává zastupovat, protože i když robot vypadá jako on, tak ve chvíli, kdy za něj promluví někdo jiný, se všechno provalí.

Je pravda, že zatím zní využití těchto robotů dvojníků spíš jako recese, ale dříve nebo později si člověk dvojníky nejspíš pořizovat začne. Je jen otázka, co bude v tomto směru rychlejší, jestli technika, nebo genetika.