Jan Vávra: Vyšachovat Tomia?

Do role spořádaného a slušného politika se v současné době snaží převtělit Tomio Okamura, kterému hrozí, že po čtyřech pohodlných letech, kdy zastával funkci místopředsedy sněmovny, bude jeho politická formace z vedení sněmovny vyšachována. Strany tvořící obě vládní koalice totiž nechtějí – podle svých slov – ve vedení sněmovny žádné extrémisty.

Čtěte také

Jindřich Šídlo: Jmenuji se Okamura a budu s vámi vládnout

Okamura okamžitě obvinil koaliční strany, že nepostupují demokraticky a ignorují hlas půlmilionu voličů jeho strany. To zní samozřejmě logicky. Pravděpodobná předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová ovšem oponovala slovy, že „do vedení Poslanecké sněmovny nikdy nevolili představitele strany, kterou i ministerstvo vnitra označuje za extremistickou“.

Každoroční zpráva ministerstva vnitra, která mapuje projevy extremismu v Česku, skutečně označuje Okamurovu SPD jako „nejvýznamnější uskupení s dominujícími xenofobními a vyhroceně nacionalistickými prvky“.

Kam s nimi?

Jak se tedy mají strany, které se pokládají za demokratické, chovat k těm stranám, které jsou pokládány za extremistické? V sousedním Německu, které rozhodně nelze obviňovat z deficitu demokracie, se se stranou, která je pokládána za xenofobní a extremistickou – tedy AfD – aspoň na celostátní úrovni víceméně nikdo nebaví. Přitom AfD by se v našem politickém spektru ocitla někde na pravém středu a její xenofobní rétorika by na Okamuru absolutně nestačila.

Čtěte také

Protesty tisíců Němců proti krizovým opatřením. Jsou to extremisté nalevo i napravo, hodnotí berlínský zpravodaj

Na druhou stranu odpůrci vytěsňování extremistických stran tvrdí, že voliče těchto stran nejde jen tak ignorovat a že ostrakizace xenofobních stran povede jen k růstu nedůvěry v demokracii a další posilování extrémistů.

Tento spor vede k otázce, jestli má demokracie dopřávat prostor i těm, kteří ji svojí nesnášenlivostí a vyhroceným nacionalismem vlastně ohrožují, nebo jestli je dost silná na to, aby se s jejich názory v rámci demokratické diskuze vypořádala. Je to, jako když pozvete člověka, který se neumí chovat, do slušné společnosti. Můžete doufat, že ho ostatní svým vlivem kultivují, může se ovšem stát, že ostatní naopak budou brát jeho chování jako normu a začnou se chovat stejně.

Německý vzor

V Německu ostrakizace AfD její posilování rozhodně nepřinesla. Výjimkou jsou pouze východní země bývalé NDR. U nás máme zkušenost s komunisty, kteří byli dříve také označování za extremistickou stranu a za dob prezidentování Václava Havla byli v určité izolaci.

Když byl ovšem Václav Klaus i jejich hlasy zvolen prezidentem, stali se komunisté součástí demokratických elit a výsledek byl, že jejich postoje a názory – třeba na naši nedávnou minulost – přejala i část populace. Proto se nakonec v naší zemi udrželi tak dlouho, dokud jim voliči částečně nevymřeli a částečně je nevyluxoval Andrej Babiš.

Pokud totiž na významných postech sedí xenofobové a nacionalisté, těší se pochopitelně úctě, jsou zváni do médií a většina populace, která ráda kopíruje úspěšné osobnosti, si logicky myslí, že jimi hlásané názory jsou takzvaně salonfähig, tedy že jsou společensky akceptovatelné.

Jan Vávra|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Zkušenosti jak z Německa, tak od nás tedy napovídají, že se ostrakizace extremistů společnosti spíše vyplatí. To platí zejména o postkomunistických zemích, kde mají lidé větší tendenci hledat jednoduchá řešení složitých problémů a na vábení těch, kteří umí rychle ukázat na nějakého nepřítele, slyší mnohem ochotněji.

Autor je komentátor Českého rozhlasu