Jan Vávra: Soumrak etnicky čistého státu

V seriózních médiích se objevily úvahy pokoušející se vysvětlit, proč se Romové, kteří často sami žijí na okraji společnosti, obávají, že je ukrajinští uprchlíci připraví o práci a proč se domnívají, že zatímco se Ukrajincům poskytuje podpora, oni jsou už ze společnosti vyloučeni. Z vládních míst se ale objevila se i varování před nelegálními projevy nespokojenosti, jejichž tolerance by mohla eskalovat až do dění, které vídáme ve Francii. Vláda bohužel začíná přistupovat k uprchlíkům z Ukrajiny podobně jako k Romům, čímž z nich vytváří další segregovanou skupinu.

Česká neschopnost integrovat do společnosti jiné komunity, má kořeny v našem pojetí státu jako etnicky jednolité pospolitosti. Zajímavé je, že jsme přitom ve své moderní historii měli možnost vytvořit společnost založenou na občanském základě, dokonce jsme našim spojencům slibovali, že budeme „středoevropským Švýcarskem“. Československo v roce 1918 začínalo jako mnohonárodnostní stát, ve kterém bylo 50 % Čechů, 23 % Němců, 15 % Slováků, asi 5,5 % Maďarů a něco přes 3 % Rusínů. Žilo v něm i 180 000 Židů a 75 000 Poláků. Postupně jsme se ale – i za cenu značných územních ztrát – zbavili skoro všech ostatních národností a dnes žijeme ve svém – sice malém, ale našem - státě sami. Zbyli nám tu jen Romové, kterých je podle odhadů asi 240 000, což je něco přes 2 % obyvatel.

Celosvětový vývoj nám ovšem nedopřál se dlouho radovat z etnicky vyčištěného státu. Globalizovaný svět, válečné konflikty, bída třetího světa i klimatické změny daly do pohybu masy uprchlíků. Jejich přijetí jsme se celkem úspěšně bránili, s válkou na Ukrajině ale došlo i na nás. Kupodivu celkem ochotně jsme přijali značný počet Ukrajinců, aktuálně je jich u nás asi 325 tisíc. Jako důvod přijetí se uváděla kulturní blízkost. Pokud jde o ostatní uprchlíky, mezi našimi politiky panuje dále shoda, že bychom neměli přijímat nikoho, liší se pouze v taktice, jak tento postoj zúřadovat v EU.

Čtěte také

Které projekty na podporu integrace mají šanci na úspěch, vysvětluje Lucie Fuková, vládní zmocněnkyne pro záležitosti romské menšiny

Nyní je ale i vstřícnost vůči Ukrajincům podrobována zkoušce a populističtí politici tvrdí, že se vláda stará více o uprchlíky než o Čechy, čímž veřejnost utvrzují v tradiční české představě, že tento prostor je jen náš. Ať už si to ale přejeme nebo ne, globalizovaný svět boří představy o etnicky čistého státu, o který jsme tolik usilovali. Nakonec náhle projevené nepřátelství dvou komunit, které tu s námi žijí, dokumentuje ošidnost pojetí státu jako jednolité pospolitosti.

Nutnost soužití různých kultur, národností a etnik – i s možností jejich vzájemných konfliktů – bude v budoucnu čím dál naléhavější. Není to samozřejmě jen náš problém a jak ukazují události nejen ve Francii, ideální řešení neexistuje. Česká republika má ovšem značné rezervy v zavedení propracované sociální a integrační politiky.

Jan Vávra|foto:Naďa Krásná, Český rozhlas

Z hlediska podpory – nebo aspoň tolerance – veřejnosti by ale bylo potřeba otevřít co nejdříve debatu o našem pojetí státu. Chápat stát jako společenství postavené na etnickém základě v dnešním světě rozhodně neobstojí.

Autor je komentátor Českého rozhlasu