Zdá se, že nejnovější iniciativa předsedy ODS Petra Fialy jednat o předvolební spolupráci se stranami, které patří do konzervativně liberálního proudu a sestavit tak blok demokratických stran, který porazí hnutí ANO, narazila na neochotu především ze strany Pirátů.
Dodejme, že tuto možnost již dříve zmiňoval předseda Starostů a nezávislých Vít Rakušan. Předseda ODS si představuje, že by programem tohoto bloku mohly být reformy v boji s byrokracií, ve školství nebo v digitalizaci.
Ústavní krize, kterou dál rozdmýchává prezident za bezradného přihlížení premiéra, dál žene sociální demokraty k odchodu z vlády. Co ale z takového vývoje, který donutí Babiše opřít se jen a pouze o hlasy komunistů a Okamurovy SPD, vyplývá pro demokratickou opozici?
Piráti ovšem chtějí jít nadále vlastní cestou, jak potvrdil jejich místopředseda Jakub Michálek. Podle něho dokonce myšlenku takového bloku aktivně razí i premiér Andrej Babiš, protože mu politicky vyhovuje figurovat jako oběť všeobecného spiknutí.
Vypadá to, jako by konzervativní politici vyslyšeli volání mnoha komentátorů, kteří vyzývají současné opoziční strany ke společnému postupu, který se tak osvědčil na Slovensku, kde se všechny demokratické strany spojily a odstavily od moci Vladimíra Mečiara.
Představa Petra Fialy je ovšem chybná. Aby se všechny opoziční strany mohly spojit a vytvořit jednotný blok, musely by se vzdát své ideologie. Jediným cílem takového uskupení by musela být obrana demokracie. Situace musí být zkrátka tak vážná, že strany odhodí veškerou ideologii a budou bránit demokracii.
Opozice se odhodlala ke dvěma krokům předem odsouzeným k nezdaru. Ve sněmovně chystá pokus o vyslovení nedůvěry vládě Andreje Babiše. V Senátu pak návrh ústavní žaloby na prezidenta Miloše Zemana. Ani v jednom případě neexistuje sebemenší naděje na úspěch.
Tak tomu na Slovensku bylo. Ovšem u nás taková situace zřejmě nenastala, aspoň politici to tak evidentně necítí. Proto různě taktizují a nechtějí se vzdát svých slibů, které pokládají za součást vlastní identity.
Proč tomu tak je, může být předmětem obsáhlé debaty, ale na první pohled je zřejmé, že po takzvané záchraně demokracie není ve společnosti tak velká poptávka, jako byla na Slovensku.
Tato situace je do značné míry zaviněna samotnými politiky, kteří nejsou schopni svým voličům vysvětlit, v čem konkrétně Babišova politika demokracii ohrožuje a v čem je nebezpečná pro společnost – pokud si to opravdu myslí.
Nejen premiér a šéf ANO Andrej Babiš nebo prezident Miloš Zeman najednou mluví o předčasných volbách. Přidala se i opozice, ta kromě agónie kolem ministra kultury ČSSD Antonína Staňka nejspíš podpořená i megademonstrací proti Babišovi na Letné.
Pokud budou dál opakovat věty o trestně stíhaném premiérovi, uplácení voličů a obcházení ústavy – jakkoli je to všechno pravda – bude to mít Babiš se svými výkřiky o účelovém spiknutí, které ho má vyštvat z politiky, zatímco on maká pro dobro nás všech, pořád lehké. Obrana demokracie prostě není celospolečenské téma. Mohou si za to politici sami, protože dříve pravidla různě ohýbali a proto jim teď málokdo uvěří.
Politika totiž není jen o tom, co se říká, ale i kdo to říká. Problém je, že na naší scéně není politik, kterému by lidé uvěřili, že mu jde skutečně o demokracii. V konzervativním táboře se všichni nějak pošpinili pragmatismem, nebo aspoň mají mezi sebou politiky, kteří rozhodně nejsou vzorem cnosti.
Je tedy otázkou, zda tato politická garnitura může vůbec lidi vyburcovat k obraně demokracie. Možná bude muset přijít někdo úplně jiný, tak jako se na Slovensku objevila Zuzana Čaputová.
Pokud politici nepřesvědčí voliče, že demokracie je v zásadním ohrožení a že je nutné zapomenout – aspoň na chvíli – na své programové cíle, bude lepší, když se spojí jen konzervativní strany do jednoho bloku a ten bude stejně jako Piráti postupovat samostatně. Takto mohou obě uskupení docílit většího zisku. Nic samozřejmě pak nebrání tomu, aby spolu spolupracovaly po volbách. Ale to už bude jiná písnička.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Václav Žmolík, moderátor
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
