Jan Vávra: Jaká hymna je ta „správná“?
Úplně chápu, jaké pocity zažívá předseda Českého olympijského výboru při poslechu naší státní hymny během mezistátních sportovních klání.
Když třeba takoví britští fanoušci spustí hymnu Spojeného království „Bože chraň královnu“, tak lidem musí běhat mráz po zádech. Tenhle chorál, i když je pomalý jako naše hymna, žene všechny obyvatele království do boje a dodává jim sílu nezlomného společenství, pro které jsou sportovci ze sebe ochotni vydat všechno.
Ostatně britská hymna nehnala do boje jen sportovce, ale v prvé řadě hnala nesčíslněkrát Brity do bojů za Spojené království. A protože sport je mírová náhrada boje, chápu, že by čeští sportovci něco takového také chtěli slyšet.
Jiří Kejval má pravdu, že naše hymna nikoho do boje nežene. Proto také fotbalové nebo hokejové fanoušky ani nenapadne, aby národní mužstvo hnali vpřed zpěvem „Kde domov můj“. Spíš by ho totiž uspali. Je to tklivá píseň o touze po domově, která nevznikla proto, aby někoho hnala do boje.
Vznikla jako výraz volání po samostatné existence národa, jehož existence vůbec samozřejmá nebyla. O nějakém boji v tu chvíli nemohla být vůbec řeč. Ale ani později neměl národ příliš chuti a vůle bojovat. Lze předpokládat, že pokud bychom jako národ táhli aspoň jednou do boje, vybrali bychom si k tomu nějakou bojovnější píseň.
Češi nejsou bojovníci
Silné okamžiky naší hymny nepřicházely tedy v chvílích sportovního či jiného zápolení, ale naopak ve chvílích proher, kdy jsme stáli bezbranní, opuštění proti přesile – ať již vojenské nebo policejní. Právě v takových chvílích začali lidé spontánně zpívat „Kde domov můj“.
Snaha udělat z dojemné a tklivé písničky o tom, že hledáme svůj domov, bojový chorál po vzoru anglické hymny, byla předem odsouzena k neúspěchu. Základní rozpor nelze vyřešit tím způsobem, že místo tklivého zpěvu slepého houslisty Mareše doprovázeného smutným tónem houslí, najednou zaduní bubny, tympány a vůbec celá maximálně rozšířená sekce bicích, orchestr spustí fortissimo a zahlaholí obrovský sbor.
Jiří Kejval to myslel dobře. Jen zapomněl, ve které zemi se narodil. Píseň, kterou si lidé vybrali jako národní hymnu, vyjevuje totiž hodně o představách, které o sobě jako národ máme.
Snaha Českého olympijského výboru přiblížit naši hymnu bojovným hymnám jiných národů je ve své podstatě snahou vzepřít se vlastnímu osudu. Jde o snahu možná pochopitelnou, ale podobně jako jiné snahy o předefinování vlastní identity odsouzenou k nezdaru.
Češi – navzdory všem získaným olympijským medailím, i navzdory slavnému Naganu - žádní bojovníci nejsou a dlouho ještě asi nebudou. S tím by se měl i předseda Českého olympijského výboru smířit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.