Jan Vávra: Držme se 17. listopadu!
Průběh letošních oslav 17. listopadu opět ukázal, že tento den je nejspontánněji slaveným svátkem v ČR. Ostatní státní svátky jsou pro většinu populace víceméně jen dnem volna, ačkoli média často státotvorně připomínají, co to vlastně oslavujeme.
To platí v plné míře o hlavním svátku – tedy 28. říjnu. 17. listopad ale nezanedbatelný počet občanů zcela spontánně slaví jako pád komunismu, vítězství demokracie a návrat svobody.
Čtěte také
O popularitě svátku svědčí každoroční masivní účast politiků, kteří se promenují na Národní třídě. K oslavám patří i kritické debaty o tom, kam jsme za 34 let budování demokratického státu došli a kde jsme naopak selhali, a samozřejmě i různé demonstrace.
I mladí lidé bojující za ochranu klimatu ukazují, že 17. listopad není jen povinnou kýčovitou oslavou minulosti. Tento svátek prostě vzbuzuje emoce, které se rozhodně nedají srovnávat s oficiální formálností oslav 28. října.
Je to celkem logické, 28. října oslavujeme vznik státu, který již dlouho neexistuje, protože jeho existence trvala jen dvacet let. Po roce 1945 byl sice obnoven, ale již v poněkud zmenšené verzi.
Obrozenecké mýty
Socialistické Československo pak sice existovalo více než 40 let, ale je otázkou, co mělo s první republikou společného. A po pádu komunismu jsme tento stát udrželi jen pár let. Jsme tedy asi jediný národ na světě, který tvrdohlavě oslavuje již dávno neexistující stát. Svědčí to mimo jiné o tom, že jsme takzvanou první republiku pokládali za především český stát a na ostatní národy, které spolu s námi Československo tvořili, jsme příliš nebrali ohled. To také vedlo ke smutnému konci první republiky.
Čtěte také
Na místě je tedy otázka, zda nenastal správný čas vyměnit 28. říjen – jako hlavní státní svátek – za 17. listopad, i se všemi oficiálními ceremoniály včetně udílení vyznamenání a slavnostní recepce na Pražském hradě. Znamenalo by to si samozřejmě přiznat, že koncept mnohonárodnostního státu, v němž měl hrát dominantní roli neexistující československý národ a o jehož opodstatněnosti přesvědčili Masaryk a Beneš vítězné mocnosti první světové války, selhal.
Selhal mimo jiné proto, že byl založen na českém národovectví, nikoli na občanských principech. Po pádu rakousko-uherské monarchie národnímu pojetí státu samozřejmě přál duch doby, svoboda národů byla chápána jako základ svobody jednotlivce a demokracie vůbec. Nyní ovšem žijeme již v úplně jiném světě.
Jak už bylo mnohokrát řečeno, symboly bývají pro společné chápaní jakékoli pospolitosti důležité. Pokud bychom jako hlavní svátek přestali slavit 28. říjen, mohli bychom se – aspoň částečně – zbavit národoveckého mýtu z 19. století o výjimečném poslání českého národa a vyzdvihnout na první místo občanské hodnoty demokratické společnosti, za které jsme v listopadu 1989 demonstrovali a stávkovali. Tím bychom postavili český stát na realističtějších základech, než o jakých sníme v mlhavé vzpomínce na 28. říjen.
Mohlo by zároveň jít o první krok na cestě k tomu, zbavit výklad naší minulosti obrozeneckých mýtů a pokusit se vymyslet český národ jinak, než ho vymysleli národní buditelé jako František Palacký, v čemž pokračovali zakladatelé Československa v čele s T. G. Masarykem a jak tato romantická představa přežívá v našem kolektivním povědomí dodnes.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
