Jan Šícha: Škoda každého bojovníka

15. leden 2009

Padesátiletý Jiří Simon se oběsil v jednom z hlavních vchodů City Parku, obřího nákupního centra v Jihlavě. Měl dům pár metrů od novostavby, v ulici s příznačným jménem Ztracená. Novou situaci před svým domem majitel popsal slovy: "Před nemovitostí mám skládku, jedno zásobovací auto za druhým, odporná rezonance". Zpráva o této sebevraždě byla asi jednou z prvních v tomto roce.

Simonův dopis na rozloučenou vypovídá o člověku, který je sice svérázný, ale v jádru naprosto v pořádku. Protestoval proti výstavbě obchodního centra několik let, odhaloval mírně řečeno nesrovnalosti v postupu investorů. Vše zveřejňoval v místních sdělovacích prostředcích a na své internetové stránce. Došel k názoru, že lidé, kteří prosadili obchodní centrum jsou zloději a darebáci, což napsal i ve svém dopise na rozloučenou. Jiří Simon svůj příběh podává tak, že vyčerpal všechny pozemské prostředky protestu, a tak odchází do zásvětí, odkud prý dá o sobě ještě vědět.

Na jeho internetové stránce www.iclubjihlava.cz jsou jména těch, které považoval za viníky. Ti patrně mohou očekávat, že je bude chodit strašit. Řada jmen je opatřena nadpisem "Seznam osob, které se můžou podílet na účetním triku zde znázorněném". Je to zajímavé čtení. Na stránce lze najít i okopírované dokumenty, které Jiří Simon zveřejnil pod nadpisem "Jak se z deseti milionů korun dá udělat 260 milionů." Čtenář Simonových internetových stránek dojde k závěru, že dotyčný skutečně udělal legálními prostředky prakticky vše, co je v možnostech občana, aby stavbu City centra odvrátil.

Češi se rádi dovolávají husitské tradice, paličatosti Kubaty, co dal hlavu za Blata nebo výdrže Jana Sladkého Koziny, který poté, co byl v Plzni popraven pověšením za žebro, pozval místního vládce Lomikara k Božímu soudu. Navíc právě v lednu, který začal sebevraždou Jiřího Simona, vzpomeneme čtyřicáté výročí sebeupálení Jana Palacha. I o Palachovi vyšlo nyní najevo, že uvažoval o obsazení pražského rozhlasu studenty, což znamená, že promýšlel různé varianty protestu, až mu vyšla ta nejkrajnější.

Mám v tomto lednu třeskutých mrazů, kdy prý vymrzají klíšťata i myši, plíživý pocit, že naši sebevrazi a lidé, co se za něco obětovali jsou často osoby přemýšlivé, které to zkusily běžnými prostředky až po nejzazší mez, a pak teprve sáhli sami na sebe. Možná bychom s touto naší historickou normou na prahu nového tisíciletí mohli začít něco dělat.

I kdyby Jiří Simon měl pravdu a bude chodit strašit lidi, kteří podle jeho názoru kradli a švindlovali, za tu oběť to nestojí. Jan Palach vyburcoval miliony Čechů a Slováků k mnoha slovům i slzám, ale jen minimum lidí na něj myslelo u nejrůznějších prověrek a vzepřelo se.

Myslím, že bychom se měli v novém století méně sebevraždit a obětovat, zato více manévrovat, utíkat a útočit. Po jistých dějinných zkušenostech vycházejme z pracovní teze, že kolem nás jsou spíše zbabělci, spíše lidé lhostejní, pro které stojí za to pracovat, pro které stojí za to přinášet i oběti, ne však oběti absolutní.

Největší dojem na mne při loňském vzpomínání na osmašedesátý rok udělal muž ve východním Německu, v lužickém městečku Lübenau. Zorganizoval spolu s dalšími čtyřmi mladými lidmi pár dní po okupaci Československa demonstraci, na kterou přišlo 80 lidí, převážně dělníků. Organizátoři byli dva roky vězněni, čtyři měsíce strávili v mučírně tajné policie. Onen muž se pak vrátil do Lübenau, kde nedostal slušnou práci, lidé ho dvacet let nezdravili, onemocněl rakovinou. Celý život nesl následky toho, že jednou zvedl hlavu. Připadá mi, že takové zvednutí hlavy stojí za to. Je ale pak třeba odejít z Lübenau. Nevidět už kolem sebe ten marasmus, proti kterému člověk protestoval.

Podobně mi to připadá v případě Jiřího Simona. Svůj protest mohl zakončit nějak spektakulárně, odejít z Jihlavy a žít dál. Takto je mu jen třeba poděkovat, že se nevzdal a doufat, že někdo jeho boj uspořádá a opatří komentářem, aby nebyl rychle zapomenut. Mohl ale žít a bojovat proti nějaké další levárně někde jinde. Na světě je dost míst i dost leváren a škoda každého bojovníka.

Autor je novinář

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.