Jan Šícha: Nová školní pomůcka

V adaptaci Máje je všechno krásné, i krev, jen lámání Viléma v kole, jako by udeřilo pěstí zpoza teplých barev a zaoblených hran. Být učitelkou, asi bych spíš přečetl kousek jedné z kritik a pustil žákům část Vláčilovy Markéty Lazarové... Ale na druhou stranu: vznikla pozoruhodná hříčka. Žáci by měli pochopit, že režisér převyprávěl Máj optikou člověka jednadvacátého století. Všechno je jen jako, dokud kat nešvihne mečem.

Film vznikl před finanční krizí, ale jako kdyby k ní dával emocionální komentář. Před krizí si také ti, kdo ji způsobili, vyhazovali z kopýtka a najednou jako když utne. Tak dlouho bylo možné vršit virtuální dluhy, až člověku nad hlavou prodali reálný dům, tak dlouho z jednoho počítače do druhého putovaly elektronické peníze, až zkrachovaly reálné firmy. Ukažme ale na několika příkladech, jak režisér Máje napověděl divákům, že v jeho převyprávění básně jde o oslavu bezstarostnosti.

Herec v roli strašlivého lesů pána - Viléma zavelí: "Všechno to tu zničte." Přičichne předtím k mouce, nachází se totiž ve mlýně svého otce. Divák se mohl chvíli leknout. Nedojde loupežníkovi, že pochází ze mlýna? Nepotáhne ho to k rodné hroudě a k rodnému řemeslu? Ne! Vilém zůstal tvrdý.

Nejspíš věděl, že jeho skupina rozkaz nevezme úplně doslova. Divák by totiž čekal, že vzápětí uvidí záběr na hořící mlýn, ale lapkovská banda se ve mlýně jen opije a v kupce sena zapomene dívku, která s lapky táhne a ještě je ponouká. Dívku druhý den najde rozlícený mlynář. Je to její poslední hodinka? Kdepak, mlynář ji jen zažene. Kdo se bál, bál se zbytečně.

Film, na rozdíl od básně, drží pohromadě komunikací kata a faráře. Tito dva by se v reálu nikdy nesešli. Kat nesměl do kostela, i když se ženil, musel stát venku a před oltářem ho někdo zastupoval. Ve filmu je kat vzadu, ale přesto uvnitř kostela.

Učitelky by měly nejdříve pustit klip o smrti. Režisér totiž ukázal v tanci duchů na současnou hudbu pěkně současnou smrt. Současná smrt se projevuje třeba tak, že dědečka odvezou, příbuzní se tak nějak domnívají, co se s ním děje, a pak příslušné instituce dodají až urnu. Režisér měl plné právo ukázat smrt takto.

Vůbec nejlepší je ale bezstarostnost loupežnické bandy. Je to skupina mladých rozverných lidí s kompletním chrupem, bez zásob jídla dřeva či zbraní, se zjevnými stopami dobré a pravidelné lékařské péče. Tak jako skupina Viléma, strašného lesů pána, by mohla vypadat i skupina bankovních úředníků na výletě s kostýmy.

Máj by jistě šel udělat jinak, ale toto je jedna z možností. Jak se propracujeme z bezstarostnosti k lámání v kole? Farář s katem drama neudělají, ať klasik a kat Jan Tříska recituje jakkoli. Drama těžko vzniká z postavy Jarmily, pojaté jako poběhlice, které se líbí každý muž. Leda by se na Jarmilu jeden z mužů nějak zafixoval, což se Vilémovi musí přihodit přísahou. Jinak by se bezstarostně s touto Jarmilou milovali všichni a nikdo by se nedivil.

Vilém má ve filmu dvě scény, charakteristické pro současnou národní situaci, když už se jedná o národní dílo. Jednou leží na balvanu, a když ho loupežnický kumpán vyzývá, aby se choval jako vůdce, řekne mu "buď vůdcem místo mě". Druhá scéna se týká přísahy. Poté, co se Jarmila neměla k tomu, aby přísahala v kostele, kam s Vilémem nedovoleně vnikli, Vilém vzal přísahu za ní.

A pak se ke své škodě a ke škodě svého otce přísahou lásky řídil. Přísaha prolomí bezstarostnost, vzápětí umírá otec, Vilém i Jarmila. "Když přísaháte za někoho, neměly byste se pak divit, milé děti, měly by říci paní učitelky."

Tím by morality mohly skončit a nastat by měla podívaná. Soudíme-li podle kritik filmového Máje, česká intelektuální obec se děsí škod, které filmový Máj napáchá na dorostu. Není se ale čeho bát. Dorost je z televize krmen naprostými hrůzami, dá se předpokládat, že se otrlýma očima rád podívá. A pokud si zapamatuje, že po bezstarostných scénách někdy následuje lámání v kole, bude splněna i pedagogická mise filmového díla.

Autor je novinář