Jan Šícha: Knihovna aneb Bez kýče u nás nekýč neprorazí

Knihovna se mi od počátku líbí, chtěl bych, aby stála, ukazuje totiž něco z toho, co jsou lidé schopni udělat. Svým tvarem i svým vnitřním vybavením. Jak je dnes běžné, na projektu pracovali lidé různých národností. Tato stavba přitom tvarem vychází z české krajiny, koresponduje se Řípem či Sněžkou a hodí se na Letnou. Z národní knihovny v této formě se v turistické Praze stane turistická atrakce, kde se nebude jen číst, ale i zevlovat. Zevluje se dnes daleko víc, než čte a Kaplického knihovna by mohla přitáhnout i jiné lidi než ty, co mají oči bolavé od toho, jak koukají do písmenek.

Od doby, kdy Jiří Černický napsal své texty, se mnoho stalo. Ani tento umělec už nevěří, že by nový pohyb mohl do věci vnést pražský primátor. Všichni už vědí, že taková investice je a zůstane záležitostí nejen funkční a estetickou, ale i politickou. Navíc se objevila iniciativa, která vnikla na internetu a přešla do občanského sdružení na podporu Kaplického návrhu. Občanské aktivity asi v příštích letech budou vznikat podobným způsobem. Podívejme se na to, jak návrh nedávno zesnulého Jana Kaplického funguje v českém společenském provozu.

Každé umělecké dílo, které stojí hodně peněz, má přinést užitek těm, kdo do něj peníze vkládají. I v případě knihovny jde o užitek. Když se většina lidí shodne, že nová stavba je krásná nebo alespoň odvážná, ten, kdo jí pomohl na světlo, už ze světla nezmizí. Proto si kdysi bohatí hejskové stavěli takzvané zámky. Kaplického knihovna už nemůže přinést užitek zámeckého typu těm, kdo si ji objednali. Je andělem, který padl.

Je lhostejné, zda projekt padl kvůli tomu, že se nelíbil prezidentovi nebo kvůli tomu, že investoři cítí, že naproti bude národní stadion a pro fotbalisty se prý víc vyplatí hotel s nevěstincem než kaplička na knihy. Slyšel jsem i názor, že celý humbuk s knihovnou se děje, aby se odlákala pozornost od dálnice, která právě na Letné vzniká, ale ani tento názor není podstatný. Jakmile prestižní projekt dostane trhlinu, snaží se ho lidé lační prestiže, kteří ho vymysleli, setřást a odhodit. Knihovna byla pomluvena ve všech bodech, ve kterých to bylo možné. Od výběrového řízení až po údajně zastaralou formu.

Jestliže tedy Jiří Černický ve svém rok starém textu píše o tom, že pražský primátor možná změní názor, je to nesmysl. Knihovna už může vzniknout jen proti vůli současné politické garnitury, byť to je možná ona, která ji zpočátku podporovala.

Demonstrace za knihovnu i v médiích hojně citovaný dopis Václava Havla dceři zesnulého architekta bychom tedy mohli označit za oblíbenou českou disciplinu sbírání padlého anděla. Když to u nás nejde přímo, vezme se to oklikou. Přímo by znamenalo, že se zajistí pozemek, vypíše výběrové řízení, vítězný návrh se postaví.

Oklikou znamená, že se všechno, co dosáhlo andělských výšin, nechá spadnout do anonymního bláta, o kterém mluví Černický, a pak se to z toho anonymního bláta slavnostně vyzvedne se spoustou kýčovitých obřadů, pokud možno za zpěvu některé hvězdy pop music. Proces vyzvedávání z bláta zatím na sebe vzal podobu demonstrace na Staroměstském náměstí, kde jsem tolikrát slyšel slovo národ, že mi z toho byla větší zima, než ukazoval teploměr.

Na Černického otázku "kde najít naději?" se dá odpovědět jen tak, jak se o to pokusil jeden z mála racionálních řečníků na Staroměstském náměstí. Sesbírat peníze, zadat studii, která pomůže překřičet nejrůznější bludy kolem knihovny, udržovat veřejnou debatu, sbírat malé anděly v podobě známých osobností, vrátit kauzu do politiky. To se děje, občanská iniciativa vzniklá na internetu má dobře našlápnuto, bez ohledu na to, kolik kýče a národovectví se na kauzu přilepí a na to, kdo všechno se na tématu ještě přiživí. Bez kýče u nás nekýč neprorazí.

Autor je novinář