Jan Šícha: Kde je "LID"?

Ve skutečnosti itinerář expedice záhy zbořily výluky. V knize jsou fotografie s udáním místa, kde byly pořízeny, a popisy zážitků v několika větách. Následuje několik delších textů, které zachycují postavy a vyprávění, hodící se do kategorie literatura.

K delším textům patří deník, prozrazující kromě zážitků s průvodčími a domorodci i něco o tom, co si o autor na kolejích a při čekání myslel o svém spoluexpedičníkovi jménem Radek. Je to prý nevyléčitelný romantik, což asi bylo mnoho velkých cestovatelů. Kniha postupuje svižně vpřed, čtenář - divák ji může zvládnout za večer a má pocit, že také jede.

Na fotografiích z cesty kolem musí každého zaujmout, že lze jen těžko určit, kdy byly pořízeny. Z naprosté většiny mohly vzniknout v letech šedesátých, osmdesátých, stejně jako dnes. Je to výpověď o stavu dráhy? O stavu zvolené trasy? Nebo ukázka toho, že autor narozený v roce 1972 ve Varnsdorfu, nyní žijící v Praze, prostě jen fotografoval to, co důvěrně zná jako obrazy z dětství?

Zastavil se snad tam na kolejích a nádražích čas? Nebo se tam naopak věci dějí v rytmu, ve kterém se od jednoho dne ke druhému sune česká společnost, když zrovna nepracuje, nekonzumuje a nedívá se na televizi?

Stále častěji si kladu otázku, kam se poděl český lid. Jsou to spíše ti, které potkáte při nedělní procházce v supermarketu nebo ti, kdo pevně sedí před svou chalupou, zatímco se chudák lufťák Pražák o víkendu dře? Existuje ještě vůbec nějaké pojítko mezi větším kusem české společnosti, něco, co by lidem nevnutily ani reklamy ani noviny?

Něco, co jaksi automaticky vyplyne z každodenního života na tomto kousku země, obklopeného pásem příhraničních hor a lesů? V knize cesta kolem nacházíme charakteristiku těch, se kterými se nimiž se účastníci expedice potkávali nejčastěji.

"S ´lidmi od dráhy´ zažijete většinou skvělou komunikaci i vstřícnost. Vyjedou vám ochotně veškeré spoje z nových automatů, jsou plní zájmu a historek do okamžiku, než si uvědomíte, že mají ze všeho strach. Nechtějí být foceni, udělat něco nad rámec povoleného (například přenocovat v čekárně) je naprosto nemožné...

Všude se vznáší neviditelný bratr České dráhy, bojí se, že přijdou o místo a jsou frustrovaní. 90 % rozhovorů se točilo okolo zrušených stanic i tratí a nostalgie po době, kdy dráha něco znamenala. Rozpor mezi vnější otevřeností drah (reklamní kampaně, Pendolino atd.) a strachem zaměstnanců bije všude do očí."

Platí charakteristika "lidí od dráhy", jak ji podal Martin Langer i na další skupiny Čechů a Češek? Třeba na lidi zaměstnané v automobilovém průmyslu, kteří cítí, že ropy ubývá a kousek na východ se šroubuje ještě levněji? Dá se strach "lidí od dráhy" stavět do sousedství Pražanů, kteří mluví o tom, že pokud vyjde olympiáda, bude se pár let víceméně na dluh a bezhlavě kvaltovat, a pak přijde kocovina jako po hodně přepáleném Silvestru? Nevím, kam se poděl český lid, ani zda ještě něco takového ve třetím tisíciletí existuje.

Když na podzim roku 1968 stávkovali vysokoškolští studenti, jezdili objasňovat svých deset bodů do továren a JZD. Když jsme jako studenti stávkovali v roce 1989, dbalo se o heslo "dělníci a studenti" - a s letáky jsme stáli před šestou nedaleko píchaček, které dělnictvu zahajovaly pracovní den cinknutím a razítkem příchodu.

Dnes zmodernizovaná píchačka jen pípne, čas příchodu počítač zaznamená tak, že je možné i po letech vyjet seznam zpozdilců. Lid se těžko hledá, ale obdoba frustrace, jakou expedice Martina Langera objevila na své cestě vlakem u nádražáků, ta jistě existuje.

Chtělo by to více takových expedic, aby se mapovaly současné strachy a současné frustrace, aby se začalo s jejich léčbou. Jinak si budeme myslet, že jediný možný strach a jediná možná frustrace byly z režimu, který je už naštěstí skoro dvacet let mrtvý.

Autor je novinář