Jan Fingerland: Ženevská dohoda s ručením omezeným

Šest mocností, tedy USA, Rusko, Čína, Francie, Německo a Británie se s Íránem dohodly na vzájemných ústupcích. Írán se zavázal zejména zastavit obohacování uranu nad hranici pěti procent, demontovat část odstředivek a přepracovat své zásoby uranu obohaceného na 20 procent na méně obohacený. Má také umožnit přístup inspektorů Mezinárodní agentury pro atomovou energii do vybraných objektů.

Jeho partneři za to přislíbili uvolnit část sankcí, zejména částečně obnovit tamní vývoz ropy, uvolnit peníze na části účtů a umožnit dovoz některého dosud blokovaného zboží. Plnění dohody ze strany Íránu má být pravidelně kontrolováno, s tím, že sankce mohou být obnoveny. Okamžitě se rozhořela debata o tom, zda je to smlouva dobrá, zda je udržitelná a kdo získal a kdo ztratil.

Podle kritiků jde o dohodu, v níž Írán získal zcela reálné ústupky západu za pouhé přísliby ze strany Íránu. Sankce by tedy prý měly zůstat v platnosti tak dlouho, dokud se Írán nukleárního snu zcela nevzdá – jádro jeho jaderného programu totiž zůstalo zcela nedotčeno. Obhájci dohody naopak tvrdí, že se otevřela cesta k odblokování zapeklitého problému a že vlastně to byl Írán, kdo byl vlákán na cestu jednání, z níž se mu bude těžko vyvazovat, protože o dohodu a uvolnění sankcí stojí i mnozí řadoví Íránci – jásající davy v ulicích Teheránu, které vítaly vyjednavače Mohammada Džaváda Zarífa, hovoří samy za sebe.

Íránský jaderný program byl zdrojem obav v regionu i na Západě po nejméně jedno desetiletí. Předpokládalo se, že tento stát pod vedením náboženského režimu usiluje o jadernou zbraň, která by značně změnila mocenské poměry v celé oblasti a hypoteticky by mohla ohrozit i Evropu nebo v daleké budoucnosti i Ameriku.

Írán také nepřidal na své důvěryhodnosti tím, že opakovaně zamlčoval existenci některých tajných zařízení a informoval o nich až když nebylo zbytí. Proto západní státy stejně jako některé blízkovýchodní země usilovaly o to, aby byl íránský jaderný program pod co nejbedlivějším mezinárodním dozorem a nebo pokud možno aby byl zcela zrušen. Na to Írán odmítal přistoupit, ať už z prestižních důvodů nebo proto, že jeho cílem skutečně bylo mít jadernou energetiku nebo i jaderné zbraně. Usiloval o ně navzdory řadě sankcí, kterým byla jeho ekonomika vystavena, což zahraničí dál mátlo.

Írán naopak zdůrazňoval své právo na rozvoj jaderného potenciálu, který mu garantuje jeho spolupráce s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii a podpis pod Úmluvou o nešíření jaderných zbraní. Zdůrazňoval také, že atomovou zbraní je vybaveno hned několik států v okolí a že v blízkosti íránského území jsou rozmístěny americké jednotky. Jindy jeho představitelé říkali, že vůbec o jadernou zbraň neusilují a není tedy žádný důvod se znepokojovat. Podezření ale budily právě pokusy utajit některé citlivé provozy.

Situace tedy dlouho vypadala beznadějně. Nyní se ukazuje, že cesta k nějaké dohodě je, a že dokonce Američané s Íránci už delší dobu tajně jednají v Ománu. Svět dohodě věřit chce, poklesly ceny ropy, akcie naopak stouply, a to i v Izraeli, zemi, kde většina lidí věří, že Írán i nadále bude usilovat o jadernou zbraň. Dohodě napomohlo i to, že prezident Obama přišel do Bílého domu s tím, že se na rozdíl od svého předchůdce s každým dohodne. Roli hraje i příchod nového íránského prezidenta Rúháního, jehož výhoda je už jen v tom, že není Mahmúd Ahmadínežád. Důležité je, že dohoda je také jen dočasná, jen vytváří prostor pro další jednání o tom, co bude po půl roce.

Zda všechny zúčastněné strany, které vykročily na tuto cestu, budou pasažéry stejného vagónu ještě na jaře, nikdo nemůže říci. Jisté je, že zejména americký prezident na tuto kartu vsadil hodně. Případný neúspěch dohody by byl nejen krokem zpět pro Blízký východ a pro americko-íránské vztahy, ale také pro samotného prezidenta Obamu. Ten by rád odešel do civilu s něčím, co by ospravedlnilo Nobelovu cenu míru, kterou dostal krátce poté, co do sídla amerických prezidentů vkročil.