Jan Fingerland: Proč by se Jonášovi ani dnes nechtělo do Ninive

Počátkem tohoto týdne vyvrcholil už dlouho bobtnající proces postupného přebírání některých oblastí Iráku sunnitskými extremisty. Skupina, která si říká Islámský stát v Iráku a Levantě, ve zkratce ISIL, dobyla druhé největší irácké město Mosul, správní středisko provincie Ninive. Nyní odtud prchají stovky tisíc lidí.

Ve skutečnosti nejde o tak překvapivý vývoj. Zmíněný ISIL okolí Mosulu ovládl už před několika měsíci a pád samotného města byl otázkou času. Zachránit ho mohl rázný zákrok vlády. Ten nepřišel, v posledních hodinách naopak z města vojáci uprchli, a ještě před tím odložili zbraně i uniformy.

Kromě toho se podobně ISIL v poslední době zmocnil měst Falúdža a Ramádí v bezprostřední blízkosti Bagdádu, části provincie Dijála na východě země při hranicích s Íránem a právě ve středu také Tikrítu, rodiště Saddáma Husajna. Vůbec nejvýznamnější je však ovládnutí provincie Anbar na západě země.

Čtěte také

Všechny zmíněné oblasti jsou obydleny arabskými sunnity. Navíc konkrétně Anbar bezprostředně sousedí se Sýrií, kde ISIL také působí a hodlá – jak říká i jeho název – zřídit islámský stát na území Sýrie, části Iráku ale pravděpodobně i dalších zemí.

Zatím se zdál takový cíl jako příliš ambiciózní, ale poslední vývoj ukazuje, že jak irácká, tak zřejmě i americká vláda ISIL značně podcenily. ISIL nyní ovládá velké území, a jak v Sýrii, tak i v Iráku se snaží ovládnout místa, kde se těží nebo zpracovává ropa. Skoro to tedy působí, jako kdyby ISIL skutečně počítal se zřízením kvazistátu, pro který zajišťují zdroj příjmů.

Irácká armáda je ale nedostatečně vyzbrojená a vycvičená, ale především špatně řízená a málo motivovaná. Proto vojáci opustili Mosul téměř bez boje, podobně jako se to stalo před několika měsíci ve městě Falúdža|foto: ČTK/AP,ČTK

Důležitou otázkou je, jak se mohlo stát, že organizace Islámský stát uspěla proti irácké státní armádě. Vždyť počet jejích bojovníků se počítá na tisíce, kdežto vládních vojáků je oficiálně skoro milion.

Irácká armáda je ale nedostatečně vyzbrojená a vycvičená, ale především špatně řízená a málo motivovaná. Proto vojáci opustili Mosul téměř bez boje, podobně jako se to stalo před několika měsíci ve městě Falúdža.

Čtěte také

Irácký premiér Málikí, který si byl vědom vážnosti situace, už vloni na podzim během své návštěvy Washingtonu žádal návrat části amerických jednotek do Iráku. Paradoxně to byl předtím právě Málikí, kdo trval na úplném odchodu zahraničních jednotek ze země a získání naprosté svrchovanosti.

Druhým důležitým důvodem je skutečnost, že irácká vláda je velmi slabá. Dosavadní premiér Málikí nedávno znovu zvítězil ve volbách, a zatím svou pozornost soustředí na sestavování koaličního kabinetu. Už předtím navíc neměla vláda v řadě oblastí velký vliv.

Třetí, a možná vůbec nejdůležitější příčinou současné situace je konfrontační politika, kterou šíita Málikí vede už celá léta proti iráckým sunnitům. Ti ztratili pocit, že v post-saddámovském Iráku je pro ně místo, a proto sunnitským radikálům přinejmenším nebrání v pronikání do dalších oblastí.

Irácký premiér Málikí už vloni na podzim během své návštěvy Washingtonu žádal návrat části amerických jednotek do Iráku. Paradoxně to byl předtím právě Málikí, kdo trval na úplném odchodu zahraničních jednotek ze země a získání naprosté svrchovanosti|foto: ČTK/AP, Hadi Mizban,ČTK

Mosul by nikdy nepadl, pokud by radikálům nepomohly spojenecké sunnitské kmeny. Přitom to byli právě arabští sunnité, kdo pomohl v roce 2007 porazit Al Kajdu, jež se tehdy uchytila zejména v Anbaru. Nyní se jich vláda dovolává marně.

Svou roli v současné situaci hraje i dlouhodobá nemoc prezidenta Talabáního, iráckého Kurda, který svou autoritou dokázal některé spory urovnat. Právě v Mosulu je kurdská karta důležitá, protože jde o oblast osídlenou Kurdy a samo město Mosul bylo až do relativně nedávné doby převážně kurdské. V posledních desetiletích se do něj přistěhovalo množství Arabů, a tak zůstal Mosul mimo hranice kurdské autonomie v Iráku.

Nyní premiér Málikí, jehož armáda tváří v tvář sunnitským extremistům zkolabovala, začal vyjednávat s kurdskou reprezentací, aby při znovudobývání Mosulu nasadila své ozbrojené síly. Tedy s tou reprezentací, s níž měl dosud spory zejména ohledně rozdělení příjmů z ropy, která se v iráckém Kurdistánu těží.

Pokud bude Bagdád Kurdům zavázaný, povede to paradoxně k posílení kurdské autonomie a vlastně dalšímu rozklížení jednoty Iráku. Úspěch sunnitských radikálů je ovšem symptomem stejné choroby – selhávání iráckého státu a nepřítomnost silné jednotící ideje Iráku.