Jan Fingerland: Přicházení Václava Havla
Výročí velkých mužů a žen, zvláště ta kulatá, jsou ošidná. Někdy se možná připomínají jen z povinnosti, nostalgie nebo i snobství, ačkoli dotyčná osobnost třeba už ve společnosti tolik nerezonuje. Je to případ Václava Havla?
Před zapomněním ho samozřejmě chrání řada rysů jeho osobnosti. Charisma, silný životní příběh nebo množství úloh, které během života hrál – umělce, disidenta, prezidenta i veřejného intelektuála. Snad i to, že jsme se i nezáměrně dozvídali množství detailů z jeho osobního života. Stačí to ale na to, aby byl autenticky připomínán po deseti nebo i více letech?
Odkaz odkazu
Během připomínek osobností se obvykle mluví o jejich „odkazu“. Co znamená, že nám někdo něco „odkázal“? Odkázat se dá něco, co trvá. Buď po sobě dotyčný zanechal viditelné a jasně popsatelné dílo, anebo neviditelnou, ale patrnou stopu v tom, co a jak konáme.
Čtěte také
Po státníkovi by měl zůstat stát, který pomáhal založit nebo budovat. Havel disident byl jedním z těch, kdo se zasloužili o změnu starého režimu a později coby prezident formoval podobu toho nového. Tento odkaz trvá, i když samozřejmě Havel nebyl v onom procesu jediný.
Je tu ale i odkaz v méně hmatatelném smyslu. Havel po sobě zanechal soubor myšlenek, postojů, reakcí, očekávání. Nějak stále inspiruje, podněcuje, vyvolává nějaké emoce nebo společenské pohyby.
Odkaz v té první, hmatatelné podobě nevyhnutelně podléhá zkáze, státy jsou ničeny zvenčí nebo se vnitřně bortí. Každé politické dílo zůstává z podstaty nedokončené, je odkazem, který se předává dalším a snažit se pak musejí oni.
Čtěte také
Polistopadové poměry prošly řadou krizí, právě v tuto chvíli jsme prošli jednou z nich a v jiném ohledu do další stále více zabředáváme.
Spočívá v rozdělení společnosti, neslušnosti, nenávisti, nekomunikaci, ledabylém nakládání s fakty a pravdou, neschopnosti státu, politiků, organizací i občanů ujasnit si svou vlastní roli. Slušný a svobodný systém je jako onen příslovečný pták nad mořem. Nechce-li spadnout do vody, musí pořád mávat křídly. V tomto ohledu je možná aktuálnější onen druhý, nehmotný Havlův odkaz – ne budování státu nebo konkrétní rozhodnutí a názory, ale duch, v němž se to vše odehrávalo.
Naivní pragmatismus
Václav Havel projevoval silnou osobní ctižádost, snad nutnou pro dlouhodobé působení v nejvyšších patrech politiky. V tom se nelišil od obou svých nástupců. Byl ale vybaven dvěma rysy navíc – schopností pochybovat o sobě a svých názorech a také sebeironií.
Čtěte také
Zejména druhý jmenovaný rys je v české politice nadále zřídkavý. Český politický systém z nějakého důvodu upřednostňuje pány, kteří se berou hodně vážně. Vzpomínka na Havla zabolí.
Dále, ve srovnání s dnešními poměry byl Havel také nezvykle otevřený jiným zkušenostem i názorům, nebyl ideologický ani nezdravě bojovný, nesouhlasící nepovažoval automaticky za nepřátele.
A za třetí, jeho životní dráha a ochota podstoupit nebezpečí, včetně dlouholetého věznění, ho vybavila aurou morální autority. To dnešní politici mladší padesáti let nemohou dohnat, i kdyby chtěli. Ovšem nihilismus, který se šíří českou společností, ukazuje, že nám taková osobnost chybí.
Václav Havel jako politik byl velmi těžko uchopitelná postava. Někdy se zdálo, že je naivní, jindy bylo možné mu vyčíst silný pragmatismus. V každém případě vlastně nebyl typický politik, i když mu politický talent nechyběl. To, jak se poměry změnily, ukazuje smutný fakt, že v Česku roku 2021 by se už prezidentem skoro určitě nestal.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.