Jan Fingerland: Přicházení Václava Havla

Před zapomněním ho samozřejmě chrání řada rysů jeho osobnosti. Charisma, silný životní příběh nebo množství úloh, které během života hrál – umělce, disidenta, prezidenta i veřejného intelektuála. Snad i to, že jsme se i nezáměrně dozvídali množství detailů z jeho osobního života. Stačí to ale na to, aby byl autenticky připomínán po deseti nebo i více letech?

Odkaz odkazu

Během připomínek osobností se obvykle mluví o jejich „odkazu“. Co znamená, že nám někdo něco „odkázal“? Odkázat se dá něco, co trvá. Buď po sobě dotyčný zanechal viditelné a jasně popsatelné dílo, anebo neviditelnou, ale patrnou stopu v tom, co a jak konáme.

Čtěte také

Vize Václava Havla o slušnosti a životu v pravdě se ve společnosti probouzí, věří disident Devátý

Po státníkovi by měl zůstat stát, který pomáhal založit nebo budovat. Havel disident byl jedním z těch, kdo se zasloužili o změnu starého režimu a později coby prezident formoval podobu toho nového. Tento odkaz trvá, i když samozřejmě Havel nebyl v onom procesu jediný.

Je tu ale i odkaz v méně hmatatelném smyslu. Havel po sobě zanechal soubor myšlenek, postojů, reakcí, očekávání. Nějak stále inspiruje, podněcuje, vyvolává nějaké emoce nebo společenské pohyby.

Odkaz v té první, hmatatelné podobě nevyhnutelně podléhá zkáze, státy jsou ničeny zvenčí nebo se vnitřně bortí. Každé politické dílo zůstává z podstaty nedokončené, je odkazem, který se předává dalším a snažit se pak musejí oni.

Čtěte také

Rakušanová: Havel mi řekl, že největší chyba, kterou udělal, bylo to, že nevyhodil Klause z Občanského fóra

Polistopadové poměry prošly řadou krizí, právě v tuto chvíli jsme prošli jednou z nich a v jiném ohledu do další stále více zabředáváme.

Spočívá v rozdělení společnosti, neslušnosti, nenávisti, nekomunikaci, ledabylém nakládání s fakty a pravdou, neschopnosti státu, politiků, organizací i občanů ujasnit si svou vlastní roli. Slušný a svobodný systém je jako onen příslovečný pták nad mořem. Nechce-li spadnout do vody, musí pořád mávat křídly. V tomto ohledu je možná aktuálnější onen druhý, nehmotný Havlův odkaz – ne budování státu nebo konkrétní rozhodnutí a názory, ale duch, v němž se to vše odehrávalo.

Naivní pragmatismus

Václav Havel projevoval silnou osobní ctižádost, snad nutnou pro dlouhodobé působení v nejvyšších patrech politiky. V tom se nelišil od obou svých nástupců. Byl ale vybaven dvěma rysy navíc – schopností pochybovat o sobě a svých názorech a také sebeironií.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Proč byl nejlepším prezidentem Havel

Zejména druhý jmenovaný rys je v české politice nadále zřídkavý. Český politický systém z nějakého důvodu upřednostňuje pány, kteří se berou hodně vážně. Vzpomínka na Havla zabolí.

Dále, ve srovnání s dnešními poměry byl Havel také nezvykle otevřený jiným zkušenostem i názorům, nebyl ideologický ani nezdravě bojovný, nesouhlasící nepovažoval automaticky za nepřátele.

A za třetí, jeho životní dráha a ochota podstoupit nebezpečí, včetně dlouholetého věznění, ho vybavila aurou morální autority. To dnešní politici mladší padesáti let nemohou dohnat, i kdyby chtěli. Ovšem nihilismus, který se šíří českou společností, ukazuje, že nám taková osobnost chybí.

Jan Fingerland, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Václav Havel jako politik byl velmi těžko uchopitelná postava. Někdy se zdálo, že je naivní, jindy bylo možné mu vyčíst silný pragmatismus. V každém případě vlastně nebyl typický politik, i když mu politický talent nechyběl. To, jak se poměry změnily, ukazuje smutný fakt, že v Česku roku 2021 by se už prezidentem skoro určitě nestal.

Autor je komentátor Českého rozhlasu