Jan Fingerland: Menachem Begin a dnešní mírový proces

Begin patřil k takzvanému revizionistickému křídlu sionismu, které bylo tradičně menšinové a představovalo, zjednodušeně řečeno, pravicovou alternativu k hlavnímu, levicovému proudu. A také alternativu ozbrojenou, protože ještě v době před vznikem Izraele byl Begin příslušníkem skupiny Irgun Cvaj Leumi, kterou někteří historici bez servítků označují za teroristickou. Sám Begin by se odvolával na mimořádné okolnosti, ale přesto jej je možné označit za protějšek některých palestinských osobností.

Po vzniku Izraele však lidé jako on neměli šanci se prosadit – po tři desítiletí dominovala izraelské politice levice, zatímco pravice zůstávala na okraji. Begin dostal příležitost až v 70. letech, kdy už voliči měli Strany práce dost a zvolili do parlamentu Begina v čele bloku pravicových stran nazvaného Likud. Z Likudu se nakonec stala jednotná strana - ta, která je nyní v Izraeli u moci a právě vede jednání s Palestinci.

Begin během několika let udělal několik rozhodnutí, která mají dosud mimořádný dopad na současnou situaci. Vezmeme-li věc odzadu, poslal dvakrát izraelskou armádu bojovat do Libanonu, kde si svou základu tehdy zřídila Organizace pro osvobození Palestiny. Výsledkem bylo nejen úspěšné vypuzení Jásira Arafata až do Tuniska, ale i zavlečení Izraele do libanonské občanské války a vznik libanonského hnutí Hizballáh – toho hnutí, které dosud určuje dění na vzájemné hranici a které pravděpodobně zachránilo kůži syrskému diktátorovi Asadovi.

Begin také podporoval židovskou výstavbu na Západním břehu Jordánu, který Izrael obsadil deset let před tím v šestidenní válce z roku 1967. Izraelci sice stavěli na Západním břehu i jinde už před tím, ale právě Begin přál rozsáhlé výstavbě motivované i ideologicky, nejen strategicky. Místo malých osad, které měly sloužit ohroženému Izraeli, jako body první výstrahy při útoku z východu začaly vyrůstat osady na posvátných místech judaismu, a také osady, z nichž jsou dnes města – tedy takové, které nelze jen tak zrušit. Právě tyto dva typy izraelských osad jsou velkým oříškem pro izraelské a palestinské vyjednavače, kteří tento týden začali jednat o tom, kudy povedou společné hranice mezi Izraelem a budoucím palestinským státem. Předpokládá se, že některých osad se Izrael vzdá a jiné přivtělí do svého území, přičemž je bude Palestincům kompenzovat jiným územím. Otázky, jako je osud židovského osídlení v Hebronu, však i nadále budou vyvolávat velké emoce.

Dalším výrazným Beginovým krokem bylo zcela nečekané uzavření míru s Egyptem koncem 70. let. Málokdo čekal, že právě jestřáb Begin bude jednat o míru, ale nakonec právě on – a podobně jako dnes za velkého přispění Spojených států – se s egyptským prezidentem Sadatem dohodli. Izrael tehdy za mírovou smlouvu vrátil Sinajský poloostrov, na kterém mezi tím začal budovat přímořská letoviska – tedy ta, do kterých dnes jezdí i mnozí Češi. Podle některých názorů uzavření riskantního míru Izraele s mnohem větším Egyptem mohl prosadit právě Begin, muž tak spjatý s pravicí a izraelským nacionalismem, že ani tamní levice nemohla nic namítat. Zda podobná logika bude platit i při současných jednáních, kdy je v čele vlády Beginův ideový dědic Netanjahu, nemůže ještě nikdo říci. Je ale jisté, že izraelsko-egyptský mír trvá desítky let, a kdyby této smlouvy nebylo, současný Blízký východ by byl ještě mnohem nebezpečnějším místem. I to je dědictvím Menachema Begina, který by se 16. srpna dožil stovky.