Jan Fingerland: Kdo se bojí Si Ťin-Pchinga aneb Jak stabilizovat společnost
Návštěva čínského prezidenta v Praze vyvolala hned několik zajímavých debat – o tom, jak moc nám prospějí čínské investice, jak velké vlastně nakonec budou, nebo třeba ta, jak moc jsme jako hostitelé povinni učinit našeho hosta šťastným.
Kdo ale byl naším hostem? Formální označení „čínský prezident“, nebo „nejvyšší představitel nejlidnatější země světa“ jsou přesná, ale nedostatečná. Především je prezident Si, slovy jednoho australského sinologa, „předsedou všeho“.
Jde v tomto ohledu ve stopách svých předchůdců, kteří v jedné osobě spojovali funkci prezidenta, předsedy Komunistické strany Číny neb nejvyššího velitele Čínské lidové armády. Si však přece jen poněkud vybočil a v některých ohledech se přiblížil Mao Ce-Tungovi.
Mnohem více než předchozí čínští straničtí šéfové hromadí funkce a moc. Jak upozorňuje časopis The Economist ve svém nejnovějším vydání, byl to právě Si, kdo obnovil čestný titul, který používal Mao a kterému se jeho následovníci opatrně vyhýbali v rámci pokusu Čínské lidové republiky nezopakovat politické kataklyzma, které pro tuto zemi znamenala Maova osobní diktatura.
Si Ťin-Pching těmito skrupulemi netrpí. Podle zmíněného Economistu se Si dostal do vrcholné funkce z velké části proto, že mu v tom pomohli vlivní představitelé stranické špičky, kteří se domnívali, že Čína bude potřebovat pevného vůdce v době, kdy se řada věcí ocitá v novém kontextu. Někdo, kdo by udržel pohromadě komunistickou stranu a uchoval její vedoucí úlohu.
Si pochopil toto zadání posvém. Od Maovy smrti nikdo nenahromadil takovou osobní moc a nikdo se nevrátil do té míry k pěstování osobního kultu v médiích jako právě současný prezident. Už i mezi výše postavenými komunisty vyvolal mručení, že porušuje stanovy své strany a odchyluje se od zásady kolektivního vedení.
V jistém ohledu však Si splnil zadání. Velmi tvrdě omezil politickou moc armády a nechal dokonce uvěznit několik generálů, což je krok před jeho nástupem nemyslitelný. Stejně také zahájil tažení proti korupci, která je v Číně neobyčejně rozšířená a značně poškozuje obraz režimu v očích jinak ke státu věrných občanů.
I boj proti korupci Si využil k vyvýšení svého postavení a používá silové metody, které možná vedly k loňskému rekordnímu postihu více než tří set tisíc provinilých funkcionářů, ale nikoli k zavedení vlády zákona, tedy nastolení stavu, který bude dlouhodobě udržitelný.
To prý platí i pro otázky ekonomické. Prezident Si odstavil od vlivu ostatní potenciálně vlivné činitele, včetně předsedy vlády a řídí věci sám. Důsledkem jsou však nekvalifikovaná rozhodnutí, jako bylo loňské chaotické zvládání propadu čínské burzy. Skutečnost, že do takto citlivých procesů zasahuje člověk, který tržní ekonomice nerozumí, znepokojuje celý svět.
V jistém smyslu Si uvolnil státní otěže, například povolil Číňanům mít dvě děti a poněkud ulehčil právo lidí přesidlovat z venkova do měst, ale jen do určité míry. V rámci utužování své pozice však téměř zastavil reformy, které by Číně měly pomoci v nadcházejícím období, kdy cena její práce vzrostla, hrozí propouštění a společenská nestabilita.
Představa, že Čína za současného prezidenta pokračuje ve svém pozvolném uvolňování poměrů, není přesná. Si stále více zasahuje proti svým kritikům ve straně i mimo ni a zvyšuje se počet zavřených novin i jejich zaměstnanců.
Vlivní lidé, kteří Si-a do funkce doporučili, od něj očekávali stabilizaci. Jeho činnost však vyvolává značný protitlak – není tedy jisté, zda se můžeme u čínského prezidenta učit, jak se stabilizuje společnost a je možné, že se u něj nenaučíme nic ani o dosahování ekonomického růstu.
V roce 2022, kdy by měl prezident a předseda Si dokončit svůj mandát, bude Komunistická strana Číny u moci 73 let. Sovětští komunisté to vydrželi 74 roků.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.