Jan Fingerland: Kam uteče Bašár Asad

Ti se do relativně nedávné doby necítili být Syřany, a dokonce ani muslimy. Proto se čím dál častěji objevuje tvrzení, že až bude alávitské mocenské elitě nejhůře, stáhne se na západ země, odkud alávité pocházejí, a tam zřídí vlastní alávitský „stát“.

Alávité představují jen asi sedminu nebo osminu syrské populace. Tato malá skupina přežila tlak většinového sunnitského islámu jen v horách podél Středozemního moře, podobně jako některé další vyznání, včetně křesťanů. Jde vlastně o islámskou šíitskou skupinu, kterou ovšem nejen většinoví sunnité, ale dokonce i řada šíitů považovala za kacířskou sektu. Ještě v meziválečné době, kdy se pod francouzským vlivem teprve připravovala podoba budoucí Sýrie, horovali alávitští předáci pro to, aby nebyli začleněni do velkého arabského a sunnitsko-islámského celku. Obávali se totiž represí ze strany většiny.

Nakonec však byli alávité do Sýrie proti své vůli začleněni do syrských hranic a museli se smířit s životem v převážně sunnitském státě. Místo vzdoru zvolili postupnou cestu vzhůru na sociálním žebříčku. Jediná kariéra, na kterou v tehdejší Sýrii mohli pomýšlet, byla vojenská dráha, o kterou sunnitské elity neprojevovaly zájem. Výsledkem bylo značné zastoupení alávitů v nacionalistické straně Baas a mezi důstojnictvem, což zas paradoxně vedlo k tomu, že v průběhu 60. let se během několika převratů dostali menšinoví alávité k moci. Od roku 1970 to byl Háfiz Asad. Právě jeho alávitský původ měl na podobu režimu velký vliv. Jeho diktatura byla sice tvrdá, ale jinak přísně sekulární a nábožensky tolerantní. Alávité neměli žádný důvod hrát náboženskou kartou, naopak – právě sunnitští islamisté byli jeho hlavním odpůrcem.

To se projevilo v roce 1982, kdy Háfiz Asad velmi tvrdě potlačil vzpouru Muslimského bratrstva a na celou generaci zatlačil islamismus v Sýrii do pozadí. Dnes se však v Sýrii bojuje už téměř všude, a povstalci patří většinou právě k sunnitům. V jejich řadách je řada islamistů, ať z Muslimského bratrstva, a nebo z řad mnohem extrémnějších salafistů. Právě jejich vlivu se obávají všechny syrské nesunnitské menšiny, i křesťané a drúzové. Konkrétně alávité však budou mít problém navíc. Právě alávitská identita rodiny Asadů, a privilegia, kterým se někteří alávité za dosavadního režimu těšili, vyvolaly velkou protialávitskou nenávist.

Proto se uvažuje o tom, že pokud se alávitský režim neudrží na celém území, ustoupí rodina Asadů - a spolu s ní i řada dalších alávitů - do původní alávitské vlasti na samotném západě země, v horách při pobřeží. Mělo by to pro ně výhodu – je to oblast kompaktní, z vnitrozemí těžko přístupná, a navíc má přístup k moři. Jsou zde - údajně - velké zásoby zbraní pro případný dlouhý odpor. Právě zde je také pověstný přístav Tartús, který používá Rusko pro své lodě, a možná i Moskva by považovala za výhodné uchránit tuto enklávu a moci ji i v budoucnu ji využívat. Také dosavadní ochránci Asadů z Íránu by toto řešení mohli považovat za přijatelné – neztratili by tím přístup do východního Středomoří, který potřebují ze strategických i prestižních důvodů. Zda to sami Asadové plánují, a zda to povstalci dovolí, nevíme. Ale blízká budoucnost tuto teorii už asi brzy prověří.