Jan Fingerland: Farhúd – masakr při řekách babylónských
Vraždění Židů za to, že jsou Židé, se za druhé světové války odehrávalo v téměř celé Evropě. Méně známý je fakt, že holokaust dosáhl i do Severní Afriky a ještě méně se do povědomí dostaly události ve vzdálených zemích, jako je Irák.
Právě začátkem léta roku 1941 se v Bagdádu odehrála krvavá kapitola arabsko-židovského soužití, která do historické paměti obětí vstoupila pod arabským označením Farhúd, tedy cosi co se v evropských jazycích označuje ukrajinským slovem pogrom.
Během jedné noci z 1. na 2. červen se tisíce lidí zúčastnily vraždění, mučení, loupení, vypalování a znásilňování v židovské části Bagdádu. Počet obětí šel pravděpodobně do stovek. Další stovky lidí, tentokrát na straně útočníků padly, když se vojsko loajální k panovníkovi pokusilo tento pogrom zastavit střelbou.
Tehdejší události není možné si odmyslit od jejich historického a psychologického kontextu. Irák byl tehdy pod silným britským vlivem a vládl mu panovník prosazený Brity. V části irácké společnosti však kvasila nenávist k Britům a k cizímu zasahování do iráckých záležitostí.
Vedle toho ve velké části arabského světa působila dlouhodobá a dosti intenzivní německá propaganda, která se snažila tento protibritský sentiment využít pro zájmy Berlína. Od první poloviny 30. let tato propaganda nabyla zřetelně nacistický nádech.
Například německý chargé d'affaires v Bagdádu Fritz Grobba zakoupil arabskojazyčné noviny a začal v nich přetiskovat nacistické články, včetně výňatku z Mein Kampfu. Německo také vysílalo rozhlasové pořady v arabštině, turečtině a perštině.
V arabském světě vznikaly spolky okopírované v Německu, například místní obdoby Hitlerjugend. Součástí propagandy bylo hlásání nenávisti k Židům, včetně vymyšlených zvěstí o tom, co se děje v Palestině.
Řada arabských politiků a intelektuálů odjížděla do Německa, kde se spolupráce dále utužovala. Někteří, například jeruzalémský muftí Amín Husajní se v Německu rovnou usadil, protože musel prchnout před Brity, kteří tehdy ovládali Palestinu. Husajní dočasně pobýval právě v Bagdádu.
Z geopolitického hlediska šlo Německu o oslabení Britů na Blízkém východě a také o ropu, která se v Iráku těžila už tehdy. Německé velení považovalo iráckou ropu za nutnou podmínku pro úspěšné tažení do Ruska, které se tehdy chystalo.
Nacisté proto v Iráku zorganizovali státní převrat, který měl probritskou elitu nahradit proněmeckými silami.
Krom toho nacisté se svými iráckými spojenci chystali obdobu holokaustu i na Blízkém východě. Byly předem přichystány seznamy lidí určených k likvidaci a jejich domy byly už označeny červeným znamením.
Britům se však podařilo převratu zabránit. Do Bagdádu se po krátkých bojích vrátil irácký regent, což iráčtí Židé považovali za dobrou zprávu.
Část židovských obyvatel Bagdádu šla dokonce tohoto iráckého monarchu přivítat při jeho návratu ze Zajordánska. V té samé době se do Bagdádu vraceli frustrovaní iráčtí vojáci a policisté, kteří se podíleli na nezdařeném puči.
Pohled na slavící Židy je rozběsnil. Celá situace se zvrhla nejen v masakr přítomných Židů, ale pokračovala hromadným útokem na židovské domy v celé metropoli.
Vraždění trvalo celé hodiny. Britské jednotky, které ho mohly zastavit, přitom byly poměrně nedaleko, ale britský velvyslanec se rozhodl, že nezasáhne. Obával se totiž, že by se dav mohl obrátit proti ropným zařízením, jejichž bezpečnosti dal přednost před životy bagdádských Židů.
Teprve když se iráckému regentovi a jeho jednotkám podařilo obnovit pořádek, vrátily se také britské jednotky. Pro irácké Židy se stal „farhúd“, pogrom ze začátku června roku 1941 zásadním zlomem nejen v jejich osobních životech, ale také v jejich kolektivním sebevnímání.
Židé žili na území dnešního Iráku od babylonských dob, vlastně podstatně déle než Arabové. Iráčtí Židé, kteří sami doma hovořili arabsky, patřili k nejstarším, nejpočetnějším a nejváženějším mezi židovskými komunitami v Orientu.
Zážitek z bagdádského vraždění vedl u mnohých z nich ke ztrátě pocitu domova v Iráku, i když někteří z nich se před vraždící lůzou zachránili v domech svých muslimských sousedů.
V roce 1950, když bylo iráckým Židům povoleno odejít, dala drtivá většina přednost odchodu, i když museli na místě zanechat veškerý majetek, včetně bankovních kont.
Na místě ze sto padesáti tisíc lidí zůstaly o pár let později už jen dva tisíce Židů. Z dějin tak během krátké doby zmizela komunita, která existovala 2600 let.
Podobný osud měla další židovská společenství v téměř všech zemích Blízkého východu. Ze svých domovů odešlo kolem devíti set tisíc Židů, čímž přestaly existovat další komunity s kořeny sahajícími do starověku, například ta egyptská nebo jemenská.
Většina orientálních Židů odešla do Izraele, založeného v roce 1948, část dala přednost Francii nebo Americe. V samotném Izraeli představují potomci Židů z blízkovýchodních zemí více než polovinu všem tamních Židů.
O odkazu orientálních Židů, jejich zkušenosti a jejich zájmech se dlouho nehovořilo ani v samotném Izraeli, v němž dominovala kultura evropských přistěhovalců.
Teprve v poslední generaci se otevřela otázka jejich odškodnění nebo uznání jejich vlastní kultury. Nejsilněji však hovoří právě vzpomínka na pogrom z června roku 1941.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
