Jan Fingerland: Epochální cesta pana Kima do Číny

Pekingu by Kim lhát nemohl, tím spíše že na něm po utažení sankcí závisí ještě více, než kdykoli v minulosti
Pekingu by Kim lhát nemohl, tím spíše že na něm po utažení sankcí závisí ještě více, než kdykoli v minulosti

Nikdo ve světové politice neumí být tak nevyzpytatelný jako severokorejský vůdce Kim Čong-un. Teprve po jeho odjezdu z Číny jsme se dozvěděli o jeho epochální návštěvě, která možná otevírá cestu ještě epochálnější události.

Kimova návštěva Číny v řadě ohledů připomíná podobnou cestu jeho otce, včetně obstarožního vlaku, který byl za tímto účelem použit. Ani v Asii nevstupují dvakrát to téže řeky. Vše se odehrává v období po nečekaném průlomu v korejsko-korejských vztazích a v očekávání setkání Kim Čong-una s americkým prezidentem Trumpem.

Čína se hlásí

Když Číňané prorazili vlastní embargo na informace o severokorejské návštěvě, postarali se o to, aby bylo zřejmé, že zásadní roli v budoucnosti Korejského poloostrova i Kimově vyjednávání s Amerikou mají oni. A stejně tak dali světu vědět, že je jejich partner ujistil o opravdovosti svého odhodlání zbavit se jaderných zbraní, jež leží u kořene bezpečnostní krize.

Vycházejí z toho, že Pekingu by Kim lhát nemohl, tím spíše že na něm po utažení sankcí závisí ještě více, než kdykoli v minulosti. Pokud se tedy nejednalo o zdvořilostní návštěvu nebo pouhou koordinační schůzku, jakou budou mít Číňané i s Jihokorejci a Američany, byla Kimova vlaková dvoudenní cesta předzvěstí možných radikálních změn v bezpečnostní architektuře této části Asie.

Kim Čong-un, Si Ťin-pching

Íránská cesta

Málokdy je možné mluvit o jednání s KLDR, sankcích, hrozbách a garancích, aniž by se situace srovnávala s jinou krizí kolem nukleární otázky, totiž Íránem. Zatímco Teherán závistivě hleděl na úspěch severokorejského režimu při vyvinutí vydíracího potenciálu, který ho zatím spolehlivě chránil, Pchjong-jang zas nepochybně pečlivě sledoval, jak je sestrojena a jak odolná je mezinárodní dohoda 5+1 s Íránem. A také jak moc svazující, protože kdo už jednou jadernou bombu má, nerad se jí vzdává.

Ve hře ale může být i jiný druh inspirace Íránem, ale i jinými státy. Kim možná dospěl k závěru, že éra tradiční „ideologicky horké“ diktatury už končí. Ani KLDR není možné uchránit před pronikáním informací z jiných zemí a dokonce i čínská prosperita a spokojenost může zevnitř ohrožovat stabilitu severokorejského režimu.

Moderní a pružná

Jan Fingerland

Kim Čong-un možná bude ochoten vzdát se jaderných zbraní nejen kvůli tísnivosti sankcí a případně i čínskému nátlaku, ale i kvůli nutnosti vytvořit nějaký modernizovaný typ diktatury, tak, jak se to povedlo i v Íránu, ale konec konců i v Číně a v poněkud jiné podobě také v Rusku. O kombinaci modernizace a autokracie usiluje rovněž saúdský korunní princ a další politici.

A v modernizaci a zpružnění může vidět svou šanci i Kim – když nelze tok informací zastavit, lze ho alespoň ovládnout a řídit, a spolu s ním celou společnost. Pokud za denuklearizaci dostane mezinárodní bezpečnostní záruky, ekonomické výhody a další ústupky, je to možná nejlehčí cesta k prodloužení vlastní vlády.

Myšlenku na modernizaci diktatury určitě přivítají i v Číně, které vadí nejen příliš samostatný Kim, ale i perspektiva nějaké severokorejské demokratizace. Ta by totiž jen posílila americký a jihokorejský hlas v oblasti. Takto má Čína šanci být opět nepostradatelným patronem Kimova režimu a neopominutelným partnerem pro všechny ostatní.