Jan Fingerland: Egyptské bilancování po třech letech

Právě cykličnost pohybu, který vývoj navrací na počátek, i když v nové podobě a třeba i nové kvalitě, člověku přijde na mysl nyní, přesně tři roky po pádu Husního Mubáraka, egyptského prezidenta. Ten 11. února 2011 pod tlakem masových demonstrací a také pod nátlakem vlastní armády opustil třicet let zastávanou funkci prezidenta.

Od té doby se vývoj několikrát převrátil ve svůj opak, ale vždy do nějaké pozměněné formy, asi jako když se válí těsto. Po Mubárakově odstoupení totiž ještě dlouho vládla vojenská klika pod názvem Nejvyšší rada ozbrojených sil. Přední místo v ní zaujímal maršál Tantáví, dokonalý výtvor desítek let trvajícího režimu, v němž spíše než prezidenti Sadat a Mubárak, oba vysocí důstojníci, ve skutečnosti vládl organismus nazývaný armáda.

Ta prorostla do politiky i ekonomiky a žila odděleným životem od ostatní společnosti. Právě osud armády je důležitou složkou porevolučního dění v Egyptě. Exkluzivní postavení armády totiž bylo oslabeno, ale nikdy zcela nezaniklo, spolu s podstatnými částmi byrokracie, policejního a justičního aparátu a případně i ekonomického establishmentu. Skutečnost, že tyto prvky zůstávají často relativně nedotčeny, víme velmi dobře i z naší české skutečnosti, ale v Egyptě dosáhly mnohem větších rozměrů.

Jediná síla, která během tří let tuto pavučinu částečně narušila, bylo Muslimské bratrstvo. Tato před rokem 2011 zakázaná, ale jinak velmi dobře organizovaná a úzce propojená organizace toho dosáhla soustředěným úsilím, kterého liberální nebo levicové části politické veřejnosti nebyly schopny. Ale stalo se tak demokratickou cestou – všechny egyptské volby, od parlamentních až po prezidentské, vyhráli islamisté. Byli to tedy paradoxně oni, kdo představovali demokratický hlas proti nevolenému armádnímu establishmentu.

I Muslimské bratrstvo se však snažilo se s vojáky domluvit. Předloni v létě se islamistům podařilo pomoci jakémusi minipuči v armádních špičkách, poslat do důchodu šéfa Nejvyšší rady ozbrojených sil maršála Tantávího, vlastně generačního souputníka samotného Mubáraka, a místo něj instalovat o generaci mladšího generála Sísího. Ten byl dokonce považován za exponenta islamistů v armádě, protože je to zbožný muslim a jeho žena nosí na veřejnosti šátek, což je věc v egyptské armádě – definované mimo jiné jako záštita proti islamismu – věc málo vídaná.

Jak se ukázalo před půl rokem, islamisté svůj úkol zůstat u moci co nejdéle, pokud možno navždy, nezvládli, a od moci je odstavila právě armáda, tedy ta instituce, kterou údajně úspěšně zkrotili. Stalo se tak za účasti milionů demonstrujících v ulicích – často z těch částí společnosti, které před třemi lety stály na náměstí Tahrír v Káhiře bok po boku s Muslimskými bratry proti armádě.

Zloba „mlčící většiny“ tentokrát mířila na islamisty, nikoli armádu. Tato vlna naopak vynesla nahoru generála, nyní dokonce maršála Sísího, kariérního důstojníka, který aspiruje na prezidentskou funkci. Jestli Sísí bude dalším Mubárakem, a nebo mužem, který nasměruje Egypt k demokracii a svobodě, zůstává předmětem sporů, které rozhodne až čas.

Nyní, tři roky po svržení Mubáraka, jsou trestně stíháni hned dva prezidenti. Nejen před třemi lety sesazený Mubárak, ale od loňského léta také islamista Muhammad Mursí, který Mubáraka nahradil. Zatímco Mursí může očekávat na exemplárně vysoký trest, který by definitivně pohřbil islamistické naděje, Mubárak už ve vazbě není.

Jeho proces, v němž je viněn ze smrti demonstrantů v době před třemi lety, zřejmě nikdy nebude doveden do konce. Jak by také mohl být odsouzen za věci, které udělali jeho vlastní kolegové v zeleném? Ti, kteří jsou dnes opět u moci, tentokrát ovšem s posvěcením velké části veřejnosti?