Jan Fingerland: Arménsko-turecká láhev napůl plná

Otázka, co se s Armény na osmanském území dělo po roce 1915 je dosud nevyřešeným problémem mezi Tureckem a Arménií, nebo také Turky a Armény. Zatímco Arméni tvrdí, že turecké jednotky jsou zodpovědné za systematickou genocidu jednoho a půl milionu lidí, podle tureckého stanoviska je počet mrtvých mnohem menší a především nejde o genocidu, ale jen o jednu část složitějšího dění v rozpadající se a bojující říši.

Především však až dosud nikdo v Turecku nevyřknul tak otevřená slova jako Erdogan. Pro Turky je totiž jakákoli debata o turecké zodpovědnosti za smrt Arménů vyloučená a je předmětem mnoha emocí. V tomto ohledu udělal turecký premiér velmi odvážný krok vpřed.

Proto také Orhan Dink, bratr zavražděného turecko-arménského publicisty Hranta Dinka, označil Erdoganovy formulace za mimořádně významné, a to i z hlediska budoucnosti turecké demokracie – bez vyřešení všech, byť třeba potlačených a zasutých problémů, se Turecko nepřehoupne před důležité překážky. Hrant Dink byl souzen tureckým soudem za „urážku turectví“, a poté byl dokonce zabit právě rukou nacionalisty, a to jako mstu za to, že Dink psal o událostech z let 1915-17 jinak, než je v Turecku obvyklé.

Také mluvčí amerického ministerstva zahraničí Erdoganovo vyjádření přivítala jako historicky zlomové veřejné uznání utrpení, kterému byli Arméni vystaveni. Francouzský prezident François Hollande označil Erdoganovo vyjádření soustrasti za krok správným směrem, ale nedostatečný. Z arménské strany se však Erdogan dočkal buď odsudku, nebo mlčení.

Arménský prezident Serž Sarkisjan, který ve čtvrtek hovořil v den, kterým v roce 1915 začaly deportace arménských intelektuálů z Istanbulu, prohlásil, že Turecko stále žije ve stavu popření své viny. Ta prý ovšem musí být uznána a odčiněna. Na velkých shromážděních v Arménii, ale i v samotném Turecku drželi demonstranti transparenty jako „Turecko se skrývá za lži“ nebo „uznání, odsouzení, odškodnění!“.

Také arménské nátlakové skupiny ve Spojených státech tvrdí, že turecký premiér ve skutečnosti jen nově přebalil staré popíračství a nebo pomocí cynického triku zkomplikoval mezinárodní tlak na Turecko, aby genocidu konečně uznalo.

U nás dobře známý francouzsko-arménský šansoniér Charles Aznavour (jeho rodiče byli uprchlíky) se domnívá, že Erdogan se jen chtěl předvést jako otevřený politik. Pro většinu Arménů, ať žijí v Arménii, Turecku, Sýrii nebo Americe, je uznání turecké zodpovědnosti a vyslovení žádosti o odpuštění neodmyslitelnou součástí usmíření.

Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan|foto: ČTK/AP, Burhan Ozbilici,ČTK

Žádají také, aby zabíjení statisíců Arménů bylo uznáno celým světem, včetně Turecka za genocidu – zatím tak učinila asi dvacítka států, ostatní často podlehly tureckému nátlaku a nevyjádřily se vůbec nebo velmi nejasně – včetně Česka.

Žádný turecký premiér v nejbližší době však neudělá více, než kolik nabídl právě Erdogan. Turecký pohled na události z doby před necelým stoletím je s tím arménským neslučitelný. Vidí hlavně turecké utrpení, kterému byli Turci vystaveni při ruské ofenzívě. Arméni byli prý deportováni proto, aby nemohli kolaborovat s ruskými jednotkami a nezemřelo jich více, než kolik tehdy zahynulo etnických Turků. Proto Erdogan mluvil o společném utrpení – Arméni byli podle něj nanejvýš oběti války, ale ne genocidy.

Je paradoxní, že mezi oběma dnešními státy nevládnou sice zcela idylické poměry, ale ani ne extrémně špatné. Řada Arménů z Arménie pracuje načerno v mnohem blahobytnějším Turecku a ani turečtí Arméni nejsou vystaveni až na výjimky přímému ohrožení. Jak ovšem znělo heslo z jedné z arménských demonstrací, „některé rány se s uběhlým časem nehojí“.

Přesně za rok si Arméni připomenou sté výročí od začátku deportací, které pro ně znamenají jeden z klíčových momentů jejich historie. Někteří Arméni si slibují, že Turecko při té příležitosti udělá nějaký symbolický krok. Nezdá se ale, že by se turecká a arménská stanoviska do té doby přiblížila více, než je tomu dnes.