Jan Čáp: Trvat na svém žánru

Tuhle skulinu v paragrafech nastudovali prý u minnesotských barpultů celkem důkladně. Nechali si od herce, který vystupoval v roli barmana, věrohodně nalévat své tekuté rekvizity, jindy všední hospodské plky se proměnily ve významné repliky a všední a pomalu už únavné večery se staly slavnostním představením. Všechny návštěvníky přitom účinkující přesvědčovali, že hrají sami sebe v realistickém kusu, který byl nějakým filutou výstižně pojmenován "Před zákazem".

Po premiéře nezbylo, než spekulovat, v jakém že žánru Thalie se tihle ochotníci ocitli. Bude to snad současné drama, až je jednou budou zatýkat, komedie, až se to dostane k soudu, nebo tragédie, až je to všechny přestane bavit?

Praktikovaný koncept z amerického středozápadu přitom naplňuje jeden ze známějších postřehů celosvětové uznávaného dramatika Shakespeara, který v Jak se vám líbí tvrdí, že "celý svět je jen jeviště a všichni muži i ženy jeho pouhými herci" ... atakdále, atakdále.

Ale všimněme si té vynalézavosti, kterou po kouřovém signálu zpoza oceánu, oceňovali i hosté restaurací v zemi Josefa Kajetána Tyla. Troufám si říct, že Čechům nejsou podobné fígly tak úplně cizí - a to na základě osobní zkušenosti. Sekundoval jsem totiž v podobné kuřácké frašce.

Místem děje byl prvomájový průvod ve městě Killarney v Irsku, které zrovna předsedalo Evropské unii, a jak si možná vzpomenete, mělo Killarney tenkrát patronát nad právě přistupující Českou republikou. Hlavní účinkující - jeden Pražák, jeden chebský rodák a moje maličkost - se rozhodli být u toho. Pronajali si v půjčovně kostýmů lidové kroje - etnograf by souhlasil, že připomínali ty strakonické - a z Ruzyně v nich nízkorozpočtovou linkou odletěli přes Dublin reprezentovat do družebního města na západě Irska.

Z družného Pražáka - nerad bych ho jmenoval, protože o zbytečnou popularitu Honza Jekosch jistě nestojí - by měli v Minnesotě radost. Celou cestu vláčel objemný kufr, o jehož obsahu ostatní členové delegace neměli ani tušení, a jenž jim plně vyjevil až v den D, když z něj vytáhl dvě stočené trubice takzvaných husích krků, kterými elektrikáři, což je náhodou jeho profese, vodívají svazky drátů.

Na konci jedné trubice měl ten kutil už z domova přimontovaný větráček poháněný tužkovou baterií, a aby byl jeho autorský záměr obecenstvu jasnější, improvizovaně někde sehnal papírovou krabici, na kterou zručně přimaloval okno a krabicí si provlékl hlavu.

Povedlo se.

V Irsku, kde tehdy už třicet dní v restauračních zařízeních platil všeobecný zákaz kouření, demonstroval, jak by mohli místní kuřáci jeho vynález využít k obcházení zákona. Stačí, aby si v hospodě sedli někam poblíž okna, oba plastové šlauchy protáhli ven, a pak už jednou trubicí se zapálenou cigaretou na konci natahovali kouř do plic a druhou ho zas vyfukovali ven a neobtěžovali nikotinem ostatní klienty, kteří třeba u vedlejšího stolu usrkávají temný guiness.

Pro větší názornost navrhovaného postupu jsme v prvomájovém průvodu ty asi třímetrové husí krky nesli před ním, zatímco on se z nich v uniformě Švandy Dudáka pokoušel dálkově šlukovat. Kvůli těm krojům nás ostatně dramaturgyně celého procesí zařadila v průvodu dopředu, hned před děti s Downovým syndromem. Zástupci médií k naší delegaci s kamerami a rozhlasovými mikrofony zamířili stejně lačně jako k alegorickým vozům a když se průvod na chvíli zastavil a muzika utichla, začali vyzvídat, co tímhle výstupem chtějí krajánci Irům sdělit.

"V podstatě chceme naplnit myšlenku předsedy Evropské Unie Romana Prodiho, který řekl, že spíše než výrazný ekonomický přínos od desítky přistupujících členů očekává nové nápady a iniciativy," tlumočil jsem kolegův vynález médiím. A vynálezce sám k irskému zákazu kouření jen trochu úderněji dodal: "Vy máte problémy a my je řešíme." Ale tenhle náš výstup se u zástupců tisku nesetkal s pochopením a podezřívavě si nás měřilo i publikum na chodníku.

"Chcete snad kritizovat naši legislativu?" hráli na nás redaktoři přísné reportážní zaujetí a bylo jasné, že jim tihle podivíni ze střední Evropy v bílých košilích a vestách se zlatými knoflíky vůbec nejdou pod fousy. "Máme se domnívat, že občané nových členských zemí nebudou dodržovat ani společné evropské zákony?" ptal se jeden, který měl podle svého scénáře a žánru hledat v tom pokusu o recesi nějakou kontroverzi.

Dialog v tom výstupu evidentně nezabíral, kladných ohlasů jsme se nedočkali a nejspíš bylo naše vystoupení i trapné. Rozhodně jsme byli zklamaní, když jsme dramatickou repliku našeho hrdiny večer neviděli ani ve zpravodajském sestřihu místní televize.

Ale teď po letech si myslím, že to není až tak důležité. Ve světě, který kdysi definoval Shakespeare jako jeviště, mi připadá mnohem důležitější nenechat si momentálními spoluúčinkujícími vnutit žánr.

A to se netýká jen reakcí na zákazy kouření. Mohlo by se nám totiž stát, že nesvedem ani to, co nyní ve svém kusu provádějí ochotníci z Minnesoty. Že se nebudem umět bavit a hlavně že nedokážem zahrát už ani sami sebe.

Autor je překladatel a redaktor Lidových novin