Jan Čáp: Recept na dršťkovou toleranci

Všechno by to sociálním antropologům mohlo připomínat běžný mezikulturní a mezigenerační střet, kdyby se ovšem - poněkud překvapivě - jeden z místních pasažérů hostující výpravy také nezastal: "Jen se na ně nezlobte, paní Horáčková," prohlásil. "Všimněte si v televizi, že když ten inspektor Moulin přijde domů, tak se ani tam nikdy nezouvá. Pro Francouze je to tak běžné. Oni za to nemůžou."

Panečku! Ten ochránce nemravných turistů by snad zasluhoval nějakou plaketu za porozumění mezi národy nebo medaili za zásluhy o multikulturní svět, kdyby byla multikultura tehdy zrovna v módě.

Vzpomněl jsem si na onoho anonymního laureáta nedávno v jedné pražské restauraci, když jsem zaslechl číšníka, jak před kolegyní pomlouvá americké hosty. Za to, že se prý v jídelním lístku ofrňují nad dršťkovou polévkou.

Jistě, není příliš moudré ušklíbat se nad jídlem, které člověk ještě ani neokusil, ale stejně nerozumné je odsuzovat něco, čemu třeba tak úplně nerozumíme, ať už je to ženská obřízka v Africe, pouť do Mekky nebo turistovy rozpaky nad polévkou v domácím restaurantu.

"Jen se na ně nezlobte, pane číšníku," vysvětlil by dnes možná onen vnímavý divák Zelenkovy Československé televize. "Pro Američany je to tak běžné. Oni za to nemůžou."

A třeba by ještě dodal, že ta naše tripe soup, jak drškovku správně překládají české jídelní lístky, nezní pokaždé americkým uším stejně libě jako těm našim. A to nejspíš z jednoho prostého důvodu - že totiž stěny hovězího žaludku - tedy tripes - znamenají v jejich řeči zároveň něco nekvalitního, snad až nechutného.

No jak by se vám líbilo, kdyby vám na zahraniční dovolené nabízel místní personál v přeloženém jídeláku třeba "hnusovku" nebo "hlenovku"? A americkým strávníkům, kteří o polévce z kravských vnitřností třeba dosud neslyšeli, nemusí tripe soup opravdu znít o moc sympatičtěji. A tak se potom diví, že si takovou "pravou domácí humusačku" napíšete ještě hrdě do nabídky.

Protože i když také Američané dršťky perou, raději svému nepříliš rozšířenému receptu říkají Philadelphská pepřová, jak jsem se dočetl na internetu, a pro jistotu prý do hrnce ještě přihodí telecí kotletu. Turci zas, jak mi říkal kamarád, do své držkovky "iškembe" přidávají citron.

Tahle polévka, ať už ji jako "flački" míchají v Polsku nebo jako "mondongo" v Karibiku, je totiž světová. Barvou i na české plotně připomíná všeobecně zeměpisnou mapu Himalájí, a když v ní druhý den - protože odleželá je přece nejlepší - zlehka zamícháme lžící, rozvíří se pod hladinou jejích majoránkových vrcholů bělostné dršťky jak podmořské sasanky v přírodopisném filmu.

Tímhle pokusem o básnicky slovník chceme jen naznačit, že pořádná dršťkovka nabízí plný talíř metafor a může to, jak doufáme, být také polévka s poučením.

Češi totiž určitě umí vařit dobrou dršťkovou polévku, ale bývají na ní také stejně hákliví jak na své Národní divadlo nebo budovu Národní knihovny. Zdá se nám, že nás okolní svět nechápe, neprávem kritizuje, a i když s takovou diagnózou už asi moc nesvedeme, neměli bychom se ještě vlastním nedopatřením nechat kritizovat za nedostatek velkorysosti. I když jde třeba jen o jinak interpretovaná slovíčka v jídelním lístku.

Když si tedy vzpomenu na tu příhodu z příbramského normalizačního autobusu, představuji si, jak by náš cestující přiskočil ke stolu amerických hostí a řekl: "Jen se na toho číšníka nezlobte, ladies and gentlemen. Pro Čechy je držkovat běžné. Oni za to snad ani nemůžou."

Autor je překladatel a redaktor Lidových novin