Jan Čáp: Jedno jméno za všechny

A věřte, že pro čtenáře Tří mušketýrů se sklonem ke snění nebývalo vždycky snadné, probudit se do světa, kde mají všichni kolem jen kalendářová křestní jako Franta nebo Jirka.

Jména jeho hrdinů Athos, Porthos a Aramis jsou pochopitelně přezdívky nome de guerre, tedy jména válečná - a ani u nejmilovanějšího královského gardisty - pana d´Artagnana - nám Alexander Dumas to běžné křestní, kterým našeho Gaskoňce přece musela volat maminka, nikdy neprozradil. O to líp se ovšem nad jeho knížkou snilo a o tom líp se po boku té jeho čtveřice šermovalo. Aspoň v duchu.

Pak tu byl také agent s krycím jménem Hans Kloss, který ve složitě povyměňovaných sešitech tak odvážně operoval v německém týlu 2. světové války. Jen jeho centrála a my čtenáři jsme věděli, že je to J-23.

Když jsem po komiksech vzal do ruky rodokapsy zločinu, vždy jsem na jejich stránkách našel nějaké obdivuhodný alias nebo vulgo. A ani v indiánkách z Divokého západu na žádného Pepíka nebo Jardu člověk nenarazil. Snad všichni si ta zvučná jména jako Shatterhand nějak vysloužili - stačilo zatančit si s vlkem nebo stát s pěstí, jak si možná ještě vzpomenete z biografu Kevina Costnera.

Ne každému se to ovšem poštěstí, říkal jsem si, a dál se snažil, abych byl jako někdo jiný a možná ještě hůř, abych jako někdo jiný připadal těm ostatním. Což obávám se, je pořád vděčné palivo reklamní nabídky všeho druhu.

Je těžké být doma prorokem, říká se, ale ještě težší bývalo snažit se být Kidem, Bobem nebo Johnnym. Sousedé se takovým snahám pochopitelně smáli a kdo by jim to, pane Vilíme, po tolika letech do věčných lovišť ještě vyčítal?

Ale to už jsme měli v partě vínové občanky se jmény po rodičích a uši nastražené britskému punku. Notovali jsme si s Johnnym Shnilákem Rottenem, Sidem Ničemou Viciousem a Poly Styrénovou, kteří programově odmítali rodné listy, jež jim zaručeně dal ještě shnilejší a ničemnější systém. Ta vzdorovitá jména měla švuňk a břink a všechny nevědoucí Honzy a Tomáše kolem šokovala.

Mezitím nebylo těžké potkávat Jirky a Luďky s trefnými přezdívkami - měl jsem za strýce dvoumetrového halamu, kterému neřekli jinak než Drobek, a v hospodě poslouchal zvučný hlas žertéře Heligona. Občas jsem jim docela záviděl ta vysloužená jména, i když byla někdy láskyplně hanlivá jako třeba později Čuňas nebo Magor. I přezdívka jako Prcek koneckonců znamená, že si vás někdo všiml.

Když ale nastoupili hip-hopeři s uměleckými pseudonymy předmětů denní potřeby, jako 50cent nebo Sixpack, člověk se už tím přece jen trochu bavil a hackerské zkratky a sprejerské namy už mě léta nechávají klidným.

Čím je totiž člověk starší, tím víc mu připadá, že tou touhou po aliasech balamutil kromě Honzů a Tomášů taky sám sebe. A v osamělé konfrontaci se světem za knižními předsádkami občas zjišťuje, že být právě sám sebou může být nakonec taky odvaz.

Je ovšem k takovému kroku zapotřebí Porthosova síla, Aramisova rafinovanost, Athosova velkorysost a D´Artagnanova odvaha. Teprve potom může s nimi člověk ve světě lákavých přídomků zvolat: Jeden za všechny!

Protože s tím vráceným čtvrtmilionem mi nepomohl jen Vinnetou. Byl to především ten kluk, který mi indiánův mravní kodex připomněl a jmenuje se Mirek.

Autor je překladatel a redaktor Lidových novin