Jan Čáp: Anekdotáři, bděte!

1. červenec 2010

Dobře si uvědomuji, jakého provinění proti anonymitě ústní lidové slovesnosti se dopouštím, ale tak jednou dvakrát do roka si prostě nemůžu pomoct a vymyslím si vlastní anekdotu.

Tak stojí třeba Pavel Rychetský s ombudsmanem Otakarem Motejlem v řeznictví. Ombudsman takhle ukazuje do vitríny a ptá se: „Pane předsedo, co říkáte té klobáse?“

Rychetský si uzeninu prohlédne a řekne: „Shledávám ji vinnou.“

Ano, tahle ukázka je pochopitelně z doby, kdy byl Otakar Motejl ještě naživu. Někdo může proto vtip raději vyprávět s Renatou Veseckou, aby to mělo i erotický náboj, nebo počkat, až noví poslanci vyberou, koho do funkce strážce lidských práv dosadí po panu Motejlovi, a toho implantovat i do anekdoty. To je ale spíš smutné.

Na druhou stranu je ovšem tenhle aktualizační prvek pro žánr středoevropské anekdoty typický. Vtipy, které se vyprávěly za protektorátu o říšském kancléři, seděly třeba za normalizace i na členy ústředního výboru KSČ, a taky se tak vyprávěly. Pochopitelně podobným fórkům neunikl ani Jiří Paroubek.

Pamatuji, že se měl například radit s Georgem Bushem ohledně průzkumů veřejné neoblíbenosti. Když mu americký kolega řekne, že jeho za Atlantikem nenávidí deset milionů voličů, anekdotický předseda se zamyslí a řekne, „to bude u nás v Česku stejny“. Tohle je pochopitelně mnohem zastaralejší vtip než ten z řeznictví, ale ještě před parlamentními volbami byste se nejspíš sami vsadili, že je to jenom anekdota.

Ale ať už mluvíme o nejvyšší státní zástupkyni nebo novém ombudsmanovi, nejsem si jistý, zdali si moje autorské anekdoty lidi vůbec dál vyprávějí. Většinou je řeknu jen pár známým. Závidím třeba prvorepublikovému herci Hugo Haasovi, že na rozpustilém večírku vypustil anekdotu o Jaroslavu Vojtovi – takovou tu s tím parodovaným hlasem - a ona se mu třeba už druhý den vrátila. O takové odměně si ale můžou dnešní anekdotáři nechat zdát.

Chci tím říct, že vymýšlet anekdoty je řehole. Člověk se společenského uznání nedočká, pokud tedy nevypráví něco veselého v televizních pořadech za honorář, a jak potvrzují i ti nejúspěšnější světoví baviči, ženám imponují nejrůznější typy, žertéři však mezi ně zpravidla nepatří.

Někdo ty anekdoty ale vymýšlet musí, žánr totiž živoří na úbytě, což sociologové často svádějí na internet, televizi, a zcela zcestně snad taky na rozhlas. Podle mě za to ale můžou hlavně ti nezodpovědní spoluobčané a známí, kteří se anekdotě sice rádi zasmějí: „Deset milionů, to je dobrý“, ale pak vtip hned lehkomyslně zapomenou a při nejbližší společenské příležitosti se to ani nestydí přiznat.

Takových škůdců přibývá a mám pocit, že jako existuje kolektivní vědomí, musí existovat i nějaká kolektivní anamnézní díra, kde se všechny vtipy postupně ztrácejí, aby se pak - doufejme – za pár světelných roků mohly někde zase znova recyklovat. Ne nadarmo mluvil Karel Čapek o trajektorii nebo oběžné dráze české anekdoty.

Než se nám ale po ní ten desetimilionový vtip zas vrátí s nějakým dalším výraznějším politikem, je třeba pracovat s vlastním materiálem.

Jako někteří lidé vysazují stromy, čistí potoky nebo si na ulici kupují Nový prostor, my zas přece můžeme v terénu pečovat o anekdoty. Abyste věděli, že si nedělám legraci a že mi na anekdotách opravdu záleží, mám tady pro vás hned jeden autorský vtípek z minulého týdne:

„A jak se má váš mladej, paní Nováková?“

„Studoval střední pyrotechnickou, ale vybouch u zkoušek.“

Já vím. Možná se neproviňuji jen proti anonymitě lidové slovesnosti, ale i proti Vašemu dobrému vkusu. Chce to jen trochu ubrat sebereflexe, a jednou se tomu třeba sami zasmějete.

Autor je redaktor týdeníku Instinkt

autor: Jan Čáp
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.