Jan Bumba: Národ sprostých řidičů

Loni při automobilových nehodách v České republice zemřelo 1123 lidí. Statistika se dá přeložit i tak, že každou osmou hodinu na českých silnicích zahyne člověk. Upřímně řečeno, je s podivem, že číslo není ještě vyšší.

Vzpomínám si na rozhovor s jedním pilotem firemní dodávky, který krátce po zavedení bodového systému nad pivem naříkal, že "lidi se teď bojí jezdit". Dnes už se nebojí ani on, ani jeho kámoši. Bodový systém zklamal a domnívat se, že někdo ukáže prstem na viníka tohoto fiaska, by byla naivita hraničící s hloupostí.

Stížnosti policejních ředitelů na to, že mají málo lidí, jsou notoricky známé. Avšak argument, který je jakž takž přijatelný třeba v případě počítačové kriminality, na kterou se skutečně musí soustředit fachman, u kterého nějakou dobu zabere proškolení, maniaky na silnicích vidí každý. Úplně stačí základní znalost předpisů.

Stejně známá je i úplatnost policistů. Kdo ještě neslyšel o muži v uniformě, který s nenápadným posunkem naznačuje, že to bude "za tisíc bez bločku a bez bodíků", žil asi delší dobu v nějaké jiné zemi.

Nedůslednost policie a neschopnost politiků, kteří mají moc určovat pravidla, ale nedává odpověď na otázku, proč se v Česku jezdí tak sprostě. Přesněji, odpovědnost nenese JEN policie a politici.

Mezi Čechy je z tajemného důvodu široce rozšířena tolerance k porušování silničních předpisů a pravidel. Zatímco třeba krádež odsuzuje drtivá většina lidí, o rychlé a nebezpečné jízdě - tedy jiném způsobu porušování zákona - se přinejmenším povede plamenná diskuse.

Spousta lidí, kteří se jinak chovají a žijí úplně normálně, se za překračování pravidel na silnicích nejenže nestydí, ale dokonce se jím vychloubá. Člověk, který projede vesnici stovkou, je přitom o dost nebezpečnější než někdo, kdo v samoobsluze šlohne flašku rumu.

Nedávný průzkum veřejného mínění zjistil, že o bezpečnost na silnicích se zajímají tři čtvrtiny obyvatel České republiky. Téměř 80 procent je pro rozšíření kamerového systému s měřením rychlosti. Dokonce více než polovina dotázaných se vyslovila pro omezovače rychlosti, které by autům znemožnily jízdu rychlejší než 130 kilometrů v hodině.

K něčemu takovému samozřejmě nedojde, ale je zvláštní, že tématu, u kterého se předem nabízí tak silná veřejná podpora, se ještě nechytil žádný politik. Někteří jakoby rezignovali na to, že by právě s touto věcí šlo pohnout, jiní sami natolik milují rychlou jízdu, že se zřejmě bojí, aby nakonec nedošlo i na ně.

Způsob jízdy, kterým se Češi vyznačují, přitom neznamená jen v podstatě neustálé ohrožení života a zbytečný stres. (I když - i to by mělo bohatě stačit k tomu, aby mýtické "odpovědné osoby" začaly jednat.)

To, jak se v Česku chovají lidé na silnicích, také trvale posunuje tuto zemi mimo okruh těch skutečně kulturních. Kdo někdy jezdil po Skandinávii, Británii nebo třeba po Nizozemsku, nemůže nevidět, že se za Rozvadovem ocitá v úplně jiném civilizačním okruhu. Rozdíl je natolik výrazný, že působí jako rána prknem do hlavy.

Když už dojde v debatě s politiky na téma silniční dopravy, téměř vždy se hovor bleskurychle stočí ke stavbě nových dálnic, k tomu, jak jsou předražené a k tomu, proč už dávno nebyly postaveny. Ne že by nešlo o důležité téma, ale v silnicích ten hlavní problém určitě není.

Autor je redaktor Českého rozhlasu Rádia Česko a Hospodářských novin