Jaký odkaz po Bukurešti

Stejně tak se dalo předpokládat, že z Ruska bude pokračovat hartusení kvůli vyhlášení nezávislosti Kosova a hlasité námitky proti sbližování aliance s Gruzií a Ukrajinou a proti instalaci amerického protiraketového systému v Česku a Polsku.

To vše dohromady by nemuselo pro zkušené politiky představovat nepřekonatelný problém, protože zkušení politici dokáží zvládnout i velké potíže - pokud je znají. Stačí si vzpomenout, jak spolu přes veškeré svalnaté řeči pro veřejnost mnohdy dokázali vycházet diplomaté Spojených států a Sovětského svazu za časů studené války. Ty skutečné problémy zpravidla nastanou, když se zdá, že se věci daly, nebo alespoň by mohly dát do pohybu a že konečný úspěch závisí na součtu výsledků z více šachovnic. Taková situace se vytvořila těsně před nynějším bukurešťským summitem NATO.

To nejpodstatnější se rozehrálo mezi americkým a ruským prezidentem. Oba, George W. Bush i Vladimir Putin každým dnem stříhají metr před odchodem z funkce, pravda s tou výhradou, že druhý jmenovaný si jistě ještě nějaký čas nějakou porci vlivu uchová. Přesto pro oba jmenované platí, že by tu rádi zanechali svého druhu odkaz. V tomto ohledu si jsou podobní, protože jeden i druhý jsou tím typem politika, kterému nestačí dosáhnout vysokého postavení, ale rádi by prosadili i jistou vizi. Kvůli těmto vizím jsou schopni se dohodnout, anebo naopak střetnout. Na bukurešťském summitu NATO a potom po osobním schůzce obou prezidentů uvidíme, která z obou možností převáží.

Diplomatické manévrování z posledních týdnů prozradilo přinejmenším ochotu pokusit se o kompromis.

Najít formuli, která by ho dokázala obsáhnout, však není vůbec snadné. Nejlépe se takový kompromis hledá, když se dá vyčíslit, pokud možno do puntíku spočítat, kde se podařilo vyměnit ten či onen ústupek za tu či onu výhodu. Jak však najít formuli, která smíří rozdíly v principech?

Prezident Bush je přesvědčen, že Severoatlantická aliance má být otevřená všem demokratickým zemím, které jsou schopny a ochotny vzít na sebe závazek společné obrany. Prezident Putin, který věnoval tolik času obnově otřesené prestiže své země, naopak chová podezření, že Severoatlantická aliance má chuť se rozšiřovat na úkor Ruska. Realpolitik by řekl, že tu vidíme typické soupeření o sféry vlivu. Ten, kdo nehodnotí pouze rovnováhu moci, by namítl a dodal, že těžko něco vykládat o alianci demokratických států někomu, kdo je vůči mechanismům demokracie nedůvěřivý a kdo daleko více a raději sází na politiku hodně pevné ruky.

Bukurešťský summit aliance zatížila otázka strategického významu: Kam se nasměrují vztahy s Ruskem, které už není oním velkým nepřítelem z dob studené války, ale jehož mocenskou váhu dnes už tolik neurčuje počet velkých jaderných raket, ale množství vyvezené ropy a zemního plynu? V Paříži a v Berlíně jsou proto slyšet pochybnosti, zda by další sbližování aliance s Ukrajinou a Gruzií stálo za hrozící silovou konfrontaci s Ruskem. I tady je však třeba volit mezi dvěma riziky: Kdo Rusku ustoupí, měl by počítat, že příště si Moskva dupne ještě více. A kdo na ni zatlačí, musí umět snášet důsledky jejího hněvu.

Zdá se, že je nemožné si vybrat z těchto dvou možností. Lávka, po níž by se dalo přejít ke kompromisu, se dá popsat například takto: Bush by mohl přiznat, že aliance sice musí zůstat z principu otevřená, ale že s nadějemi, že Ukrajina a Gruzie vytrvají v dosavadním kursu, se nemusí tolik pospíchat. Putin by si zase mohl ponechat kus své vlídně řečeno obezřetnosti, ale nemusel by kvůli vztahům NATO s Ukrajinou a Gruzií hned nafukovat všechny strašáky studené války. Na konci tohoto týdne uvidíme, jaký odkaz se prezidenti Bush a Putin rozhodli nám společně zanechat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .