Jaká je budoucnost Severoatlantické aliance po válce v Iráku?

Ale jak ukázala irácká krize, problém začíná ve chvíli, kdy se nejrozvinutější demokratické země světa, nedokáží dohodnout na společném postupu. V irácké krizi totiž bylo možné zopakovat kosovský scénář z roku 1999, kdy jednotný postoj Spojených států a jejich evropských spojenců, znemožnil Rusku a Číně zabránit vojenské operaci Severoatlantické aliance použitím veta v Radě bezpečnosti a organizace Spojených národů.

Tentokrát se však, především Francie a Německo, rozhodly, že Spojené státy jsou pro jejich zájmy větším nebezpečím a diplomaticky se spojily právě s Ruskem a Čínou. V důsledku následující politického a diplomatického selhání představitelů nejrozvinutějších zemí Západu na obou stranách Atlantiku, prožila Severoatlantická aliance nejhorší krizi svojí historie. Řada pozorovatelů se dokonce domnívá, že roztržka v irácké krizi může přivést alianci k rozpadu.

Naštěstí, pro Českou republiku, existují i optimističtější scénáře. Ano v irácké krizi byl prolomen princip společného politického postupu Západu a využití struktur aliance jako její vojenské síly. Z hlediska politické soudržnosti totiž pranic nezáleží na tom, že už v kosovské operaci americké síly zajišťovaly více než devadesát procent všech operací. Ani v historickém pohledu to není zas taková změna. Protože i v dobách studené války aliance předpokládala, že velení a většinu bojových prostředků by, v případném konfliktu s Varšavskou smlouvou, nasazovaly právě Spojené státy.

Tehdy však evropští spojenci bojovali sami za sebe a poskytovali pro základny a operace aliance vlastní území. Po odstranění sovětské hrozby přišla aliance s doktrínou udržování míru a stability i mimo území členských států. Operace v Bosně, Kosovu a Makedonii potom potvrdily její správnost. Evropa však v této situaci narazila na hranice svých politických možností. A evidentně i politické odvahy. Narůstající propast v kvalitě i použitelnosti vojenské síly mezi Spojenými státy a Evropou dnes, právě Spojeným státům, dává možnost jednat mimo hranice členských států aliance zcela samostatně. Anebo si vybírat pro svoje potřeby z prostředků aliance to, co potřebují. Jako nástroje z montérské brašny, jak trefně poznamenal list Financial Times.

Irácká krize to ukázala se vší otevřeností. Ani ten nejrazantnější politický odpor Německa a Francie americké rozhodování neovlivnil. A z toho plyne pro Severoatlantickou alianci? Její listopadový pražský summit zavelel k razantní specializaci a k vytvoření sil rychlé reakce. Jinak řečeno. Ona brašna je nahrazována profesionálním montérským kufrem se spoustou přehledných šuplíků a s přesně seřazenými moderními nástroji. Vcházíme totiž do období, kdy si Evropa bude muset přiznat, že devadesátá léta prospala a nedokázala si z nich vzít ponaučení. V každém příštím vojenském konfliktu, v nadcházejících desetiletích, budou Spojené státy v postavení montéra, který si bude vybírat z onoho nového montážní kufru potřebné nářadí a podle svého.

Kosovo, Afghánistán i Irák však ukazují jednu zásadní věc, která je největší nadějí pro budoucnost Severoatlantické aliance. Americká armáda sice může a umí zvítězit v jakémkoliv typu vojenského konfliktu, poválečná rekonstrukce, udržování klidu a výstavba nových institucí, ovšem bojové jednotky nepotřebují. Potřeby míru jsou totiž zcela jiné kvality, než vedení moderních bojových operací, a to se týká i složení a výcviku jednotek k tomu určených.

Samotné Spojené státy na to nikdy nebudou mít dostatek prostředků a trpělivosti. A právě v tom potřebují mezinárodní spolupráci. V srpnu přebírá NATO velení celé operace v Afghánistánu. Bude to stokrát lepší a profesionálnější, než když se tam, jako doposud, ve velení střídaly jednotlivé země. NATO konečně souhlasilo i s logistickou pomocí polské armádě, při kontrole jí spravovaného sektoru v Iráku. A přesně tohle je budoucností aliance.