Jaká bude nadále rozšířená Evropská unie?

9. červenec 2004

Při rozšíření Evropské unie z patnáctky na pětadvacítku jakoby došlo u starých i nových členů ke stejnému omylu. Jedni i druzí by si přáli, aby zůstala zachována "stará, dobrá" Evropské unie. Toto přání se ale nikomu nemůže splnit, a to s rozdílnými důsledky, i když jisté zklamání bude možná společné.

Jaké jsou příčiny tohoto paradoxu? Obecný politický cíl z počátku evropské integrace zůstává nezměněn - hospodářskou spoluprací předejít válečným konfliktům a zajistit tak bezpečnost a stabilitu na kontinentu. Kromě tohoto obecného politického cíle ale dlouhou dobu vznikaly, přetrvávaly a fungovaly i neformální mechanismy a zvyklosti.

Zvláště v prvních letech byly například vrcholné schůzky členských zemí spíše neformálním setkáním politiků, kteří se dobře znali a nezřídka si dokonce tykali. S rozšiřováním evropské integrace se zvětšoval počet účastníků summitů a symbolicky tak charakterizoval i postupnou proměnu Evropských společenství v Evropskou unii. Ještě když se v polovině minulého desetiletí měnila dvanáctka na patnáctku, mohli se v Paříži a v Berlíně, kde po dlouhá léta určovali směr a tempo evropské integrace, vzájemně přesvědčovat, že při troše snahy tomu tak bude i nadále.

Pochybnosti ale postupně narůstaly. Proto také bylo cítit rozpor mezi Francií a Německem, protože v Berlíně měli od počátku minulého desetiletí zájem, aby německá hranice nebyla nadále hranicí Evropské unie, zatímco v Paříži se obávali, že při větším počtu členů se vliv tradičního tandemu a tedy i Francie neodvratně sníží.

Blížící se přijetí deseti zemí, z nichž osm na konci osmdesátých let ještě patřilo do komunistického bloku, dávalo pocítit, jak se někdejší časy se mění. Proto loni v únoru francouzský prezident Jacques Chirac byl tak popuzen, že v reakci na podporu těchto zemí americké politice neomaleně, ale naprosto promyšleně prohlásil, že promarnily dobrou příležitost mlčet. Politická kalkulace, v níž se směs hrozby a emoce měla proměnit v účinný nástroj, vyzněla jako křeč a z Varšavy, Prahy, Budapešti a dalších metropolí zaznělo zdvořile, leč jednohlasně, že takovýto tón je mezi demokratickými zeměmi nepřijatelný.

Právě popsaná epizoda se sice týkala irácké krize, ale její podstatou nebyl vlastně spor o politiku vůči saddámovskému režimu, ale o vztahy mezi starými a tehdy ještě budoucími členy Evropské unie. A vztahy uvnitř nynější pětadvacítky jsou jedním z nejdůležitějších problémů, které vlastně už unie začala řešit. Výsledek této rovnice nikdo ze zúčastněných zatím nezná. Ale právě tento výsledek ve značné, ne-li rozhodující míře určí, zda se udrží podstata evropské integrace, jak byla definována na jejím počátku. Mimo cílů, kterým je bezpečnost a prosperita, byla důležitou vlastností i otevřenost. Aniž to bylo nahlas jednoznačně vyřčeno, platilo, že o vstup do Evropské unie může žádat každá země, která bude demokratická, bude mít pevný právní řád, bude mít fungující tržní ekonomiku a která snese tlak hospodářské soutěže. Všechny takové země mají právo ucházet se o vstup a po přijetí počítat s tím, že se s nimi bude zacházet bez ohledu na to, zda jsou nováčci nebo mazáci, a že nebude vznikat klub uvnitř klubu.

Obecné principy jsou jedna věc a neformální vztahy a tradice mezi členy klubu věc druhá. Proto příchod deseti nových členů, který představuje největší rozšíření v historii evropské integrace, budí u zvláště některých starých členů tolik rozruchu a nejistot. I proto se dohadování o volbě předsedy Evropského parlamentu odehrálo podle vyzkoušených partů a o jeho jméně rozhodne nejspíše dohoda mezi dvěma největšími stranickými frakcemi, lidovci a socialisty.

Následující přetahování o důležité funkce, jako třeba při obsazování resortů v nově sestavované Evropské komisi, bude užitečným testem, jak se vztahy uvnitř pětadvacítky mohou vyvíjet. Budou nepochybně jiné, než bývaly, už jen proto, že dohadování v malé skupině je snazší a přehlednější, než když musí kompromis najít tolik zemí, že jejichž počet by se dal srovnat s počtem hráčů ve větším orchestru. Má-li tato kapela i dnes ve světě obstát, tak všichni, kterých se to týká, se musí sehrát tak, aby v rozšířeném obsazení jejich hudba netahala za uši.

autor: Adam Černý
Spustit audio