Jak skutečná je krize

Proti tomu jsou dobré zprávy, které nejsou tolik významné, ale mohou už sloužit jako vlaštovky, které slibují lepší časy.

Například nová továrna Hyundai v Nošovicích začala vyrábět pět dnů v týdnu, majitel a manažer firmy Brano z Hradce nad Moravicí Tomáš Juříček si začal vyplácet minimální mzdu, aby dal svým zaměstnancům najevo, že krizi neodnesou jen oni.

A co je nejdůležitější, oba dva nejpozorněji sledované parametry se dosud drží na slušné úrovni. Státní dluhopisy sice mírně oslabují, přesto nejde o žádnou tragédii. Také banky příliš neomezily vydávání úvěrů firmám. Dokud se zmíněné parametry nebudou měnit, nezhroutí se ani státní rozpočet, ani české firmy.

Existují tedy zprávy dobré a špatné, a jedny či druhé z nich oznamují optimisté a pesimisté. Jejich postoje se vzdalují a čím dál víc se ztrácí přehled o tom, kdo má vlastně pravdu.

Mezi profesionální optimisty je možné zahrnout vládní politiky. V čele s ministrem financí Miroslavem Kalouskem odhadují, že ekonomika letos poroste tempem nejméně jedno procento, což by tedy žádná katastrofa nebyla.

Kupodivu nejde jen o profesionální optimismus. S Kalouskem souhlasí většina z těch ekonomů, kteří se scházejí ve vládní komisi NERV, ale nejen oni. Například dva přední liberální ekonomové Lubomír Lízal a Ondřej Schneider chválí nejen vládní odhady, ale i její postup v období krize.

Souhlasí se zdrženlivostí vlády, která neměnila státní rozpočet až do těchto dnů, i když počítá s dnes nepředstavitelným pětiprocentním ekonomickým růstem. Ve chvíli, kdy se rozpočet přepracuje podle nových ekonomických dat a připustí vyšší schodek, bude mít dost peněz k překonání krize.

Tyto peníze navíc nejsou příliš potřeba, tvrdí liberálové. Českou krizi způsobil pád zahraniční poptávky, což se týká i českého exportu. Pokud západoevropské vlády podporují rozpočtovými dotacemi domácí poptávku, tak vlastně pomáhají České republice. Těžko ale západoevropské poptávce pomůže jakékoliv opatření české vlády.

K optimismu patří i názor, že současná krize se příliš neliší od běžných cyklických krizí, jaké kapitalismus občas postihnou. V západních zemích praskla spotřební bublina podporovaná neuváženým chováním vlád i bank. Až se západ z šoku zotaví, všechno bude dobré, jako dříve. Naopak mezi pesimisty patří podle očekávání zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců, zvláště těch, kdo jsou konfrontováni s poklesem zakázek respektive s propouštěním. Logicky kritizují vládu, že nechce vyhlásit mimořádné programy pomoci. Chápou, že tolik nejde o podporu poptávky, ministři by však mohly půjčovat firmám, nebo garantovat bankovní půjčky, případně přijmout opatření, aby se nepropouštělo. Také jejich argumenty podporují ekonomové. K vládě totiž mají blízko akademičtí experti, firmám a odborům dávají za pravdu znalci z komerčních bankovních domů a do značné míry i z České národní banky.

Ti už připouštějí, že ekonomiku postihne pokles, že krize neskončí na jaře, ale nejdříve na podzim. Do pesimistického pohledu na svět patří i vysoká nezaměstnanost až k deseti procentům. Co je však nejvážnější, publikují názor, že nejde o obvyklou krizi. Nejde totiž jen o to, že nikdo nevíme, kdy skončí, ani o to, že zasáhla celý svět. Krize může být přelomem, který úplně změní dosavadní ekonomické podmínky. Co když automobilový průmysl ani zdaleka nedosáhne na úroveň výroby, kterou měl před počátkem krize? Co když současná krize definitivně přirazí dveře, kterými chtěli Češi vstoupit do západní Evropy a srovnat s ní svou životní úroveň?

V takové situaci dvou naprosto odlišných názorů a postojů je těžké být realistou. Na jedné straně nemá velký smysl pouze čekat s optimisty na Godota v podobě zvýšené západní poptávky. Na druhé straně není řešením vymýšlení temných prognóz a bát se toho, že se vyplní. Jsme tam, kde jsme, říkají obvykle realisté. V této chvíli tedy věcně reagují na situaci po vzoru podnikatele Juříčka, zároveň se snaží pochopit, co se vlastně děje. Česko je ve vážné situaci, zatím však nejde o horší propad, než zažilo v letech 1997 a 1998. Přijdou asi nejen těžké měsíce, ale celé těžké roky. Nakonec jsme si však už jednou vyzkoušeli, že krize může vést k lepšímu. Nic si nezastírat, neklesat na mysli, ale připravit se na krizový moment a až přijde, využít změnu podmínek jako příležitost. Tak může reagovat každý.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .