Jak se žije v Nepálu
Když se řekne Nepál, řada lidí si představí tajemnou, mystickou zemi někde uprostřed zasněženého Himálaje.
Lidé, co zemi navštívili, se ponoří do vzpomínek na milé, přátelské a vždy usměvavé domorodce. Málokdo si však uvědomí, že Nepál patří mezi 20 nejchudších zemí světa a je třetí nejchudší zemí Asie (po Afghánistánu a Barmě) a lidem se zde nežije vůbec tak snadno, jak by si někdo mohl podle jejich úsměvů představovat.
O problematickém georeliéfu, spletitých dějinách a pestré směsici etnik byla řeč už v předchozích dílech. Řada problémů současného Nepálu ale vznikla v posledních 60 letech a má jednoho společného jmenovatele: populační explozi. Když země vystoupila v roce 1950 ze středověku rovnou do moderní doby, byla v hrozném stavu: měla 2 nemocnice, 20 lékařů, několik škol a gramotnost 4%. Nicméně tehdy žilo v Nepálu necelých 9 milionů obyvatel, byl nejen soběstačný v produkci potravin, ale ještě je mohl vyvážet a velká část země byla tehdy pokryta lesy. Dnes má Nepál 30 milionů obyvatel a vysokou porodnost, potraviny musí dovážet a velká část lesů byla vykácena. Destrukce lesů způsobila značnou erozi a vysychání krajiny, takže v současnosti pravidelně dochází při každém monzunu k záplavám a velkým sesuvům půdy. Rozsáhlé oblasti na západě země naopak trpí suchem a loni na jaře, kdy se opozdily deště, tam několik lidí umřelo hlady. Na druhou stranu oproti situaci v roce 1950 došlo v řadě ohledů k velkému pokroku. Nepál byl dokonce zařazen mezi deset zemí, jež udělaly za posledních 40 let největší pokrok ve zlepšení kvality života svých obyvatel.
Drtivá většina obyvatel země, asi 80 %, žije na venkově a živí se zemědělstvím, často používá stejné metody a náčiní jako už stovky let. Při výletu na nepálský venkov tak člověk často uvažuje, zda se nevrátil do středověku. Ve městech je životní úroveň samozřejmě vyšší a proto se do nich každý snaží dostat. To ale vede k rychlé a chaotické urbanizaci. Ta je nejlépe viditelná v údolí hlavního města, kde zástavba postupně pohlcuje poslední zbytky prostoru a připravuje tak zemi o velmi úrodnou půdu. Co se stane, až se do měst nahrnou další miliony, těžko říci.
Nepál tak před sebou nemá nijak růžovou budoucnost. V zemi nejsou žádná větší ložiska surovin a úrodné půdy je málo. Velkým problémem je špatná infrastruktura. Nepál má pouze několik desítek kilometrů železnic u indických hranic, které ale mají jiný rozchod kolejnic než indické. Veškerá doprava zboží tak probíhá kamiony po několika silnicích. Například nejdůležitější silnice od indické hranice do Káthmándú a dále na hranici s Čínou je dvouproudá asfaltka, stoupající v četných serpentinách přes horské hřebeny a místo svodidel ji lemují popadané kamióny. Dováží se tak skoro všechno, protože v Nepálu není téměř žádný průmysl. V zemi je proto samozřejmě velká nezaměstnanost a dokonce ani pro absolventy vysokých škol není uplatnění. Několik mladých Nepálců nám říkalo, že na univerzitu vůbec nechtějí, protože by museli akorát platit školné a pak by odpovídající práci stejně nenašli.
Proto už tradičně míří mnoho Nepálců za lepším životem za hranice. V dřívějších dobách odcházeli nepálští muži sloužit do gurkhských jednotek britské a indické armády. Dnes se pro zdatné a odvážné Nepálce objevila další možnost jak se během pár let zaopatřit na celý život, a to práce pro americké bezpečnostní agentury v Iráku a Afghánistánu. Drtivá většina z několika miliónů Nepálců, kteří odešli za prací do ciziny, ale vykonává různé méně kvalifikované práce v sousední Indii. Ti šťastnější pak našli práci ve státech Perského zálivu, Malajsii či Singapuru. Do své země každoročně posílají značné částky peněz. Většina se po několika letech vrátí zpět a našetřené peníze investuje do zlepšení svého života v Nepálu. Stále však přibývá lidí, kteří chtějí opustit Nepál natrvalo, jsou to především mladí a vzdělaní obyvatelé větších měst. Ti se snaží získat vystěhovalecká víza do Austrálie a Kanady nebo studijní do Velké Británie. Řada rodin už někoho ze svých příbuzných v zahraničí má a plánuje, koho ze svých dětí za ním v dospělosti vyšle. Když člověk v Nepálu nějakou dobu žije, vůbec se Nepálcům utíkajícím ze své vlasti nediví.
Každodenní život zde přináší těžkosti, jež si pohodlný Evropan vůbec nedokáže představit. Tak třeba elektřina, té je v Nepálu naprostý nedostatek, a protože se vyrábí v hydroelektrárnách, její množství v průběhu roku značně kolísá. Nejlepší je to v létě, když přijde monzun, to vypadává pouze na 2 hodiny denně. V září pršet přestává a na podzim se výpadky rozšíří na 4 hodiny. V zimě navíc zamrznou řeky vysoko v horách a proud nejde i 8 hodin. Nejhorší bývá březen, od monzunu daleko a v horách ještě nezačalo tát, a tak 18 či 20hodinové výpadky nejsou ničím výjimečným. V dubnu začíná tát a tak je to o něco lepší, ale horký květen je nejteplejší měsíc a voda rychle mizí. V červnu přichází monzun a je zase lépe. Narozdíl od Indie, známé živelnými black-outy, Nepálci výpadky koordinují. Celkový čas se rozloží do několikahodinových bloků, každé město je rozděleno do několika okrsků a každý má svůj rozvrh výpadků. Takže zatímco jedni svítí, sousední čtvrť je potmě a po dvou hodinách se to otočí. Tento systém nám možná připadá šílený, ale umožňuje alespoň nějaké fungování, lidé vědí kdy jít do obchodu a na internet a kdo má mobil nebo notebook, může si ho nabít. To vše se děje v zemi, u níž se uvádí, že jejím jediným přírodním bohatstvím je hydroenergetika.
V zimě a předmonzunových vedrech nechybí voda jen elektrárnám, ale i lidem a tak občas z kohoutku celý den nic neteče. Řeč je samozřejmě o užitkové studené vodě, která obsahuje těžké kovy. Pitná voda se musí kupovat v lahvích nebo barelech a teplou vodu má jen ten, kdo si ji nějak ohřeje, nejspolehlivěji a ekologicky sluncem v černém barelu na střeše.
K neradostné situaci přispívá také všudypřítomná byrokracie a hlavně korupce. Od 50. let se situace v oblasti školství a zdravotnictví výrazně zlepšila, ale k ideálu má daleko. Státní školy nejsou příliš dobré a soukromé se platí, stejně tak jako za většinu zdravotní péče. Nemůžeme se proto divit, že tolik lidí slyší na populistické sliby maoistů. K tomu připočtěme ještě velmi nízkou koupěschopnost obyvatelstva: přestože je v Nepálu všechno mnohem levnější než u nás, takový číšník s měsíčním platem 1000 korun, ani slušně vydělávající drobný obchodník s dvojnásobkem, si toho moc nekoupí.
Jak se dokáží Nepálci s těmito těžkostmi vyrovnat, ukáže až čas. Můžeme jim jen přát, aby v příštích 40 letech udělali stejný pokrok jako v těch minulých.
Seriál Nepál, pozoruhodná země pod Himálajem vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
