Jak se zemědělskými dotacemi

Pokud se ale podíváme na rozpočet Evropské unie, uvidíme daleko zajímavější poměr - společná zemědělská politika totiž každý rok spolyká přes čtyřicet procent všech peněz, se kterými Unie hospodaří. A ještě se to - pokud pomineme útoky liberálních ekonomů - setkává svým způsobem s pozitivním ohlasem. Jak by také ne, vždyť utrácení za dotace farmářům je skoro jediné, na čem se zatím evropské soustátí shodlo. Daleko vzadu pokulhává společná bezpečnostní nebo dokonce společná zahraniční politika.

Bohužel právě evropské základy dělají ze zemědělských dotací těžko analyzovatelný propletenec. Ve 140 stránkové zprávě Zemědělství 2006 se například dočtete, že existuje dotační titul na podporu soukromého skladování hovězího a telecího masa a následuje titul na podporu soukromého skladování vepřového masa. Na otázku, proč nelze čerpat podporu také třeba na soukromé skladování drůbežího masa, vám úředník z ministerstva zemědělství odpoví, že to vychází z politiky Evropské unie - a že to tak prostě je. Ale vlastně to není důležité. Tyto dotační tituly sice existují, někdo je dozajista spravuje, ale loni přes ně neprošla ani jediná koruna - podle ministerské zprávy proto, že je situace na evropském trhu s těmito masy stabilizovaná. A pak se v tom vyznejte.

Koruny ale doopravdy protékají jinými zajímavými programy. Mým osobním favoritem je program nazvaný "udržování a zlepšování genetického potenciálu vyjmenovaných hospodářských zvířat" - loni přes něj prošlo skoro čtvrt miliardy. Letos to má být méně, ovšem zemědělci se právě za tento program dost bijí; jeho výsledkem je konec konců vyšší kvalita produkovaných potravin. A tím jsme se dostali k prvnímu argumentu, kterým zemědělci existenci dotací obhajují. Druhým argumentem je nutnost udržovat půdu, která není potřebná pro obživu obyvatelstva. Konečně třetím zásadním důvodem je cena potravin: bez dotací by byla výrazně vyšší, říkají jedním hlasem zemědělci.

Začneme nutností obdělávat nadbytečnou půdu. Někteří funkcionáři agrární komory odhadují, že pro obživu obyvatel Česka by jí stačily asi dva milióny hektarů. Přiznávám, že například prezident komory Jan Veleba to zpochybňuje - sám ale žádný konkrétní údaj nenabízí, a tak budu nadále pracovat se zmíněnými dvěmi milióny hektarů. Zemědělské půdy je v Česku více než dvojnásobek - a tuto nadbytečnou plochu musí někdo udržovat. Jinak by zarůstala plevelem a vzduch byl plný alergenů, říkají zastánci dotací. Dvakrát ročně posekat a uklidit hektar louky přijde v závislosti na poloze pozemku asi tak na osm až deset tisíc korun - údržba plochy nepotřebné pro obživu obyvatelstva tedy může přijít až na nějakých dvacet miliard korun ročně. Jenomže - zemědělské plochy lze využít i jinak, a o tom už zastánci dotací tolik nemluví. Sami jste si určitě všimli, na kolika polích se to v létě žlutilo řepkou olejkou.

Jak by také ne, když se metylester řepkového oleje začal přidávat do nafty - a podle oseté plochy je to zatraceně dobrý byznys. Pěstování plodin pro biopaliva podle mého názoru vygeneruje dostatečné zisky pro údržbu krajiny.

Zastáncům zemědělských dotací tak zbývá jediný silný argument, a tím jsou ceny potravin. Je to citlivé téma, vždyť například nízkopříjmové domácnosti důchodců utrácejí za potraviny třetinu veškerých výdajů - a každé zdražení na ně dopadne velmi citelně. Problém je ale v tom, že zemědělci na zdražování potravin příliš nevydělají. Josef Seják a Jan Zavíral z ústecké Univerzity Jana Evangelisty Purkyně letos na jaře v týdeníku Ekonom analyzovali vývoj cen potravin - a dospěli k jednoznačnému závěru: vydělávají na něm obchodní řetězce a relativně si polepšili také zpracovatelé. Sami zemědělci jsou nuceni prodávat pod výrobními náklady a přežívají jen díky dotacím. Seják se Zavíralem dokládají, že pokud by se zisky na vertikále výroba - zpracování - prodej dělily rovnoměrně, dotace by prakticky nebyly potřeba. Neplatí to navíc pouze pro Českou republiku, podobný obraz poskytují zkušenosti z Velké Británie a zřejmě i z řady dalších evropských zemí.

A tím se obloukem vracíme k evropským základům zemědělské politiky. Evropské státy před sebou mají dvě možné cesty, které se vzájemně nevylučují. Mohou na půdě Světové obchodní organizace jednat o celosvětovém poklesu nejen výrobních, ale také vývozních podpor zemědělské produkce - a mimo jiné tak pomoci rozvojovým zemím, jejichž ekonomiky dosud převážně stojí právě na zemědělství. Nebo mohou najít politickou odvahu k tažení proti obchodním řetězcům, a prosadit spravedlivější dělbu zisků mezi producenty, zpracovatele a prodejce potravin. Vydělat by na tom mohli všichni.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .