Jak se oslavoval Listopad

Všiml jsem si, že mezi účastníky oslav převažovali senioři (nepočítám-li útvary ozbrojených sil). U akcí, které měly připomenout události z listopadu roku 1939, byli ti senioři ještě starší. Dověděl jsem se i o večerním shromáždění mladých stoupenců radikálních hnutí (spíše levicových) na pražském Staroměstském náměstí, ale jeho obsahová souvislost s listopadovými jubilei mi nebyla zcela zřejmá.

Potvrdilo se mi, co asi tuší kdekdo a co je vlastně docela přirozené. Že totiž každá věková skupina prožívá bídu i slávu našich dějin po svém, a proto lokalizuje jejich dominanty či uzlové body každá jinam. - A nyní malinko odbočím.

Jednou jsem při výuce lékařské etiky vysvětloval, co je to "heroické řešení". Jistá těhotná žena, u níž zjistili zhoubný nádor, odmítla léčbu, protože chtěla nejprve dítě donosit a porodit. To se stalo. Pak se léčbě podrobila, ale bylo pozdě a ona zemřela. - Heroické řešení odporuje racionální kalkulaci, přesto je v něm cosi noblesního. Nelze je však doporučovat, tím méně ukládat. Vyžadovat je mohu pouze od sebe. - Řekl jsem studentům, že takové situace se vyskytují nejen v medicíně. A že heroické řešení bývá někdy řešením jediným. Kterákoli alternativa je selháním. Jako příklad jsem uvedl mnichovskou krizi a způsob, jakým na ni naše země reagovala (tj., že jsme se nebránili). Zjistil jsem - a to je důvod této kantorské odbočky -, že moji 22-letí studenti na rozdíl ode mne drama mnichovských dní nijak zvlášť neprožívají. Význam těch událostí si racionálně uvědomují, ale asi tak, jako já význam bitvy u Sadové (čili u Hradce Králové) v r. 1866. - Jsme prostě odlišné generace a vnímáme těžiska příběhu dějin po svém.

Dobrá. Mnichov je daleko. Vlastně i listopad 1939. Co říká těm, které označujeme neurčitě jako "mladou generaci", listopad 1989? ČT uváděla v posledních týdnech cyklus Labyrintem revoluce. Podle mě byl působivý i poučný; řekl bych, že má i mocný didaktický potenciál. Bohumil Klepl, jeden ze spolutvůrců, přiznal, že jeho děti (jedno je ve věku mých studentů) listopadové události nezajímají. - Zjistil jsem cosi podobného. ČT uvedla 17. listopadu dramatický příběh z dob Charty 77. Hlavní hrdinku hrála Vlasta Chramostová. Jmenoval se P.F. 77. Vtáhl mě do sebe, protože mi věrně evokoval atmosféru té doby, to tíživé dusno, lámající osobnosti a rozbíjející charaktery. Ptal jsem se lidí, jimž je kolem třicítky. Pokud pořad viděli, posuzovali ho s odstupem. Nedovedli se vcítit.

Tak to prostě je. Jsme konglomerátem skupin s odlišnou kolektivní i historickou pamětí. Ztěžuje to vzájemnou komunikaci, o čemž mě poučili naši krajané během mé návštěvy Spojených států před 15 lety. Poúnoroví exulanti si tam nenašli cestu k posrpnovým (a naopak), třebaže tu byl společný jmenovatel, totiž vztah k režimu ve staré vlasti.

Pamětníky starého Rakouska a vzniku Československa už mezi sebou nemáme. Prožitkovou dominantou dnešní nejstarší generace je sklonek 1. republiky, Mnichov, válka, okupace, a triumf roku 1945. Pro ty po nich je jí únor, buď hanebný, nebo vítězný, a teror 50. let, v němž jiní zase vidí slibné budování socialismu. Další generační dominantou a současně jablkem sváru je rok 1968. Nu, a pak tzv. normalizace končící listopadem 89. Téma, jak víme, rovněž sporné. To pozdější vnímáme už většinou jako současnost. - Ne tak naši mladí. Poselství kolektivní a historické paměti nepřevzali. Listopad a pár let po něm vnímají jako minulost, to předtím jako dávnověk, v němž je těžké se vyznat, protože největší problémy jim dělá přítomnost. A ta je problematická.

Mladí proto s námi neoslavují. Je to důsledek atomizace společnosti. Pokud to někoho deprimuje, trápí se právem. Východisko je jednoduché, i když pracné. Mít o sebe zájem a na sebe čas. Začal bych rodinou. A fandil bych těm iniciativám, které přitahují staré i mladé k společnému dílu. Zatím jich moc není.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .