Jak se chytá nártoun - podruhé

První zvíře, samička, byla lapena a označena 30. 3. Našimi rekvizitami se stal radio-přijímač s anténou a kompas a také mikrofon s rekordérem pro nahrávání hlasové komunikace nártounů. Měli jsme před sebou každonoční putování po lese, během kterého jsme nártouny zaměřovali z přesně označených bodů.

Nový rozměr náš výzkum získal 30. 4., kdy se naší samičce pojmenované Nanynka narodilo miminko. O radostech nártouního dětství jste se mohli dočíst na těchto stránkách. Miminko zdárně rostlo a dělalo radost nejen mamince, ale také nám. Je to něco neuvěřitelného pozorovat drobečka velkého jako Váš palec samotného uprostřed noci "zaparkovaného" kdesi na kmínku. Po měsíci však přišla nečekaná rána! Byla jsem s matkou a mládětem celou noc a ráno jsem je doprovodila na jejich oblíbené spací místo. Nártounice se uvelebila na zemi, jak poslední dobou často dělávala a mládě rozpustile šplhalo na větvičce asi půl metru nad ní. Šli spát a já po noční šichtě společně s nimi. Večer jsme opět přišla na ono místo. Ovšem něco tu nehrálo. Samice seděla sama, po mláděti ani stopy. Už je větší a nedrží se mámy za sukně, říkala jsem si v první chvíli. Sedla jsem si poblíž a čekala, než se les začne probouzet na noční směnu. Ovšem Nanynka vypadala rozrušená, rozhlížela se kolem sebe, upřeně koukala tam a zase jinam, nezdálo se, že by mládě bylo někde schované. Konečně se probudila úplně a začala mládě hledat. Bylo to až příliš dojemné představení. Bylo jasné, že samička o svoje mládě přišla. Hledala a volala celou noc, až ráno doslova padla vyčerpáním, opět na stejném místě jako včera. Je to neštěstí. Nártouni rodí jen jedno mládě do roka a proto je ztráta našeho drobečka citelná. Nevíme, co přesně se stalo. Predátory jsou kromě nelegálních lidských lovců zejména kočky, cibetky, hadi nebo dravci. S největší pravděpodobností se naše mládě stalo obětí posledního.

Odchytili jsme samce, abychom mu mohli sundat vysílačku|foto: Milada Petrů

Tahle událost byla jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla sledování v téhle fázi ukončit. Druhým závažnějším důvodem bylo stoupající riziko, že baterie vysílaček zeslábne natolik, že bude jen obtížné naše zvířata najít a znovu odchytit, abychom jim vysílačky sundali.

Čekalo nás jediné, odchytit dva samce a jednu samici, které jsme v té době sledovali. Zvířata nosila vysílačku, každý den jsme s nimi byli v kontaktu minimálně přes den, kdy jsme je dohledávali na jejich spacích místech. Odchytit je byl proto úkol na jedno půl dne, pro zkušeného lovce jakým je Carlito. Ovšem tady jsme narazili. Carlitovi se do onoho úkolu nechtělo. Nevím, zda to bylo nevhodným načasováním, návalem jiné práce, na kterou se vymlouval či jeho škodolibostí, se kterou chtěl sledovat, jak si s tím poradíme. Jako poslední výmluvu si vybral poraněnou nohu. Zkrátka a dobře, bylo jasné, že "tarsier man" nám v chytání nepomůže. Nafasovali jsme sítě a celý úkol byl na nás. No nazdar, říkala jsem si v první chvíli, tohle nemůžeme zvládnout. Sama jsem se účastnila všech loveckých výprav a věděla jsem, jak náročné je mrňouse chytit. Ano, teď jsme věděli, kde zvíře je, měli jsme sítě, za to jsme neměli žádného místního asistenta. Co se dalo dělat? Jedině postavit se k tomu čelem.

První byl na řadě samec Jarda. Obvykle spával v dost těžko přístupném terénu, stejně tak i dnes. Bylo téměř nemožné se k němu dostat neslyšně, ale protože už byl na naší přítomnost zvyklý, příliš si z toho nedělal. Podařilo se nám ho obklíčit sítí asi z poloviny. V tom ho hra přestala bavit a rozhodl se odejít. Chtěli jsme ho natlačit směrem do sítě, což se nám i povedlo, ale jelikož jsou nártouni přece jen primáti a jako takoví jsou dost inteligentní, nebyla to pro něho výraznější překážka. Zachytil se za síť, odrazil se a byl pryč. Smůla, ale povzbuzení pro příště, že jen tak tak a měli jsme ho. Nevěšíme hlavu a vyrážíme na samici. Seděla tak dva metry nad zemí, na listnáči, v zákrytu z listů palmy. Se zaujetím sledovala naše počínání při instalaci sítě. Síť postavena, zbývalo samičku setřást ze stromku a doufat, že půjde požadovaným směrem. A byla tam. Skočila do sítě, kde jsme ji bleskurychle chytili. Kdyby holka věděla, že se tím zbaví vysílačky i našich každodenních návštěv, tak by se asi tak nebránila. Následovalo zvážení, sundání obojku, odebrání chlupů pro další analýzy a samička už vesele skákala zpátky na větev. Pro dnešek máme jeden úspěch, to je dobré skóre.

Nártouny vypouštíme zpět na svobodu|foto: Milada Petrů

Druhý den jsme se vypravili na druhého samce. Místo, kde spal, bylo o něco lépe přístupné, ale stejně se nám nepodařilo postavit síť bez vyrušení. Nechtěla jsem to vzdát. Šla jsem pomaličku za ním. Skákal přede mnou, v klidu, tak půl metru nad zemí. Koukal na mě svýma obrovskýma očima. Najednou se rozhodl, že už toho má dost a skočil do skuliny mezi kameny. To bylo naše jediné štěstí. Přikryli jsme skalku sítí a pak už jen zbývalo půl hodin počkat než, se hošík rozhodne jít ven. Druhá vysílačka sundána. Odpoledne jsme šli opět na našeho rošťáka Jardu. Je z nich nejstarší a nejzkušenější. Tentokrát nečekal vůbec na nic a zmizel. Ještě k tomu začal tropický liják, tak to balíme.

Máme před sebou třetí den lovu, posledního, již pěkně obezřetného nártouna. Od rána se modlím ke všem nártouním bohům a zabralo to. Byli nám naklonění. Sameček se usídlil nedaleko cesty, takže jsme mohli neslyšně nastavit několik metrů sítě. Následoval poslední krok, samce najít a do sítě ho nahnat. Seděl spokojeně ve stromě, tři metry nad zemí, skoro mi přišlo, že se usmívá. Když jsme ho chtěli přimět k odchodu, zcela nečekaně se nechal chytit do ruky, téměř bez problémů. Stačil jeden rychlý pohyb a byl náš.

Jak je z předcházejících řádek patrné chytit divokého nártouna filipínského, i když na krku nosí vysílačku, není věc snadná a kromě notné dávky obratnosti potřebujete také značnou trpělivost. Mně nezbývá než s hrdostí konstatovat, že náš tým lov nártounů úspěšně zvládl a první část radio-telemetrického sledování nártounů na ostrově Bohol je za námi, projekt tím však zdaleka nekončí. Děkujeme za vaši přízeň.