Jak se chytá nártoun

Začali jsme se studiem hlasové komunikace nártounů filipínských a už se nám podařilo získat prvních pár nahrávek. Pokročili jsme také s mapováním místního terénu, kde bude probíhat vlastní radio-telemetrické sledování nártounů.

Po měsíci na lokalitě a popohánění úřadů jsme konečně obdrželi oficiální povolení, které nás opravňovalo k odchytu několika jedinců a jejich označení vysílačkami. Jak se ale vlastně takový nártoun chytá? Nikdo z nás s tím zatím neměl zkušenosti, tak nezbývalo než zavolat odborníka na slovo vzatého. Tím nebyl nikdo jiný než "tarsier man" Carlito Pizzaras. Carlito, původem lovec nyní vášnivý ochránce nártounů, prožil v této oblasti celý život a zná tu každý kout, každý kopec i cestičku. Stejně tak dobře zná i nártouny, kteří zde žijí. Stál u zrodu nadace The Philippine Tarsier Foundation, Inc. a nártouni jsou pro něj vším. Carlito souhlasil, že s chytáním pomůže. Nejprve se zdráhal a chtěl jít na "lov" sám, jen se svým pomocníkem Jeffreym. Snad se bál, že budeme zdržovat, snad nechtěl vyzradit tajemství svého loveckého úspěchu. Po několika pokusech se mi ho ale podařilo přesvědčit, že můžu jít s ním. Pod podmínkou, že nebudu překážet, budu rychle běhat pralesem a pomáhat jim zvíře polapit. To jsem ráda přislíbila a mohli jsme vyrazit. Součástí naší lovecké smečky byli čtyři psi, významní pomocníci.

Nártoun je zvířátko, které se schová do dlaně. Je aktivní v noci. Během dne spí někde přitisknutý ke kmínku či schovaný v rákosu nebo koruně palmy, nejčastěji 1-2 metry nad zemí. Objevit ho v lese je pro netrénované oko nesplnitelný úkol. Ne tak pro Carlita, Jeffreyho a psy. Kromě zraku využívají lovci nártounů i čich. Nártouni mají poměrně výrazný pižmový zápach, podle kterého se dají v lese poznat. Snažíme se této dovednosti také naučit, ale zatím se nedaří. Vlastní lov je poměrně napínavá i náročná záležitost. Prvním úkolem bylo vybrat vhodnou lokalitu. Našim cílem je odchytit pět sousedních zvířat. Podle toho jsme vybrali místo kam se vydat. Terén v okolí stanice mírně řečeno obtížný. Je sice protkán sítí cest a pěšinek, ovšem tam nártouni nesedávají. Museli jsme se tedy vrhnout do lesa, který je někdy více jindy méně prostupný. Pro představu to vypadá tak, že se prodíráte křovím, které je nejen husté, ale i trnité a občas žahavé a občas potkáte hada a doufáte, že to není kobra. Svahy jsou tak prudké, že nebýt stromků, kterých se člověk soustavně přidržuje, musel by lézt po čtyřech. A v tomhle terénu, vybaveni kamerou a foťákem pro nezbytnou dokumentaci, se snažíte nejen držet krok lovcům, ale také sledovat okolí a zahlédnout malou chlupatou ušatou kuličku, která někde vykukuje z koruny stromů. Carlito vehementně pohání psy a prohledává okolí. Najednou se ozve kvílivé zaštěkání. Carlito zpozorní. "Tarsier?" zeptám se. "Yes". Ale to už shazuje batoh a začíná divoká honička. Nezůstávám pozadu a kličkuji mezi kmínky stromů, kapradím a vší možnou další vegetací. Chvíli vidím jen zmatek, pobíhání lidí i psů. Nakonec se Carlito a Jeffrey sklání na jakousi suťovitou skalkou. Nártoun zaběhl dovnitř. Nezbývá než kámen po kameni rozebrat, ale opatrně, aby padající balvan zvířátko nezavalil. Nakonec Carlito zaloví a zvíře vytáhne. Je to samička. Pravděpodobně je v počáteční fázi březosti, ale pokusíme se ji i tak nasadit vysílačku. Vysílačka váží 3,5 g, malé nártouní miminko kolem 30 g, takže to snad pro ni nebude takový problém. Nártounku v bavlněném pytlíku odnášíme na stanici, kde už se jí ujímá Luboš Peške a zručně ji nasazuje obojek s vysílačkou, kterou předtím upravil přímo na míru. Nártounice dostala jméno Mili a osobně jsem ji šla zase vypustit.

Lovecká výprava v akci|foto: Milada Petrů

K našemu týmu se přidal další člen, Lubomír Peške, odborník na radio-telemetrii. V České Republice je známý například z projektu Čapí Odyssea. Měl by nám pomoci s odchytem zvířat a jejich sledováním v terénu pomocí vysílaček v obojcích. Zatím nám pomáhá s mapováním cest a stezek v rezervaci a okolí. Podrobnou mapu budeme potřebovat při nočních obchůzkách v terénu. Ten je hodně náročný na orientaci, většinou zahrnuje příkré svahy porostlé poměrně hustě tenkými stromy, zaříznutá údolí s palmami a okraje rýžovišť s dvoumetrovým rákosem. Kupodivu je tento terén poměrně prostupný, ale rozhodně není přehledný.

V terénu jsem se, doufejme, osvědčila, Carlito mě od té doby bral na všechny lovecké výpravy a střídavě jsme přibírali také ostatní členy našeho českého týmu. Následující den se nám povedl odchyt samečka. Tentokrát Carlito použil svou oblíbenou loveckou techniku. Poté, co se zvíře lokalizuje na větvi nějakého tenčího stromku, silně zatřese. Nártoun buď uskočí tam, kde už čeká další chytač, nebo to nevyrovná a rovnou spadne dolů, kde už ho čekají hbité ruce lovícího. Nártoun dostal jméno Lubo a o něco těžší vysílačku s vyšším dosahem, neboť předpokládáme, že bude cestovat o něco více. Doposud posledním úlovkem byl samec Em, kterého jsme chytili odpoledne. Opět jsme použili techniku setřesení nártouna z koruny stromu. Tentokrát byl však Carlito oslněn pohledem do poledního sluníčka a nártoun mu spadl rovnou do obličeje. Trochu veselá podívaná. Nicméně společnými silami jsme ho úspěšně chytili a také označili vysílačkou.

I tak zkušený tarsier man jako je Carlito se však někdy vrací domů s nepořízenou. Dnes jsme v lovu nebyli úspěšní. Situace je o to složitější, že musíme odchytit zvířata ve stejné lokalitě, abychom mohli studovat jejich sociální vztahy, a také se snažíme moc nerušit již označené jedince, zejména přítomností psů. Ale věřím, že odchyt dalších plánovaných dvou zvířat se povede během několika málo dnů.