Jak opustit eurozónu, radí Itálii ekonom Stiglitz

Nový kabinet v Římě dal najevo, že chce i nadále patřit do skupiny zemí platících evropskou měnou. Ale toto prohlášení je potřeba brát spíše jako vyjednávací pozici, než trvalý závazek. Itálie totiž sice upřednostňuje euro i nadále, ale chce změnu uspořádání eurozóny.

Euro potřebuje reformu

Italští lídři mají naprostou pravdu, když tvrdí, že eurozóna potřebuje reformu jako sůl, myslí si Stiglitz. Tvrdí, že euro je nedotažený a na vodě postavený projekt od samotného počátku. Zemím typu Itálie totiž vzalo dva hlavní nástroje ovlivňování měny a hospodářství – kontrolu nad úrokovými sazbami a hodnotou měny samotné.

Místo možnosti v případě potřeby měnu devalvovat nebo posílit, a účinně tak ovlivňovat hospodářský cyklus, přišla se společnou evropskou měnou striktní pravidla upravující výši dluhu a rozpočtové schodky. A tedy i hrozba pro ekonomické oživení.

Společná měna rozklížila vztahy mezi zeměmi

Výsledkem nevhodného nastavení je pro Stiglitze nižší ekonomický růst eurozóny jako celku. A vše dopadá především na její ekonomicky slabší členy. Euro přitom mělo být zárukou zvyšování prosperity, což mělo ještě více posílit ochotu k větší integraci Evropy.

Ale došlo k pravému opaku, pokračuje laureát Nobely ceny. Rozklížily se vztahy v Evropské unii, především mezi zeměmi přebytkovými a deficitními, a v důsledku se snížila ochota i schopnost unijních zemí dohodnout se na řešení problémů jiných. Obzvláště těch spojených s migrační krizí.

Rebelie je důsledek nespravedlnosti

Při hledání odpovědi na příchod velkého počtu běženců se projevil i další negativní dopad unijních pravidel. V první linii se ocitly státy na vnější hranici Evropské unie, které na svých bedrech musely nést hlavní zátěž.

Itálie a Řecko tak utrpěly další nespravedlnost, a to hned dvojnásobnou – jednak z hlediska migračních pravidel, jednak ohledně nastavení eurozóny. Ekonomické potíže se totiž přičetly k problémům plynoucím ze zátěže, již představoval příchod běženců. Není se tedy co divit, že následovala rebelie.

Německo blokuje reformy, jižní státy platí

Ve vnímání Josepha Stiglitze se ale „všeobecně ví“, co je potřeba udělat. Uplatnění nápravy se ale setkává s odporem Německa. Výsledkem je tak stav, kdy prý státy eurozóny vědí, že je potřeba vytvořit bankovní unii, Berlín ale reformu odkládá. Přitom by pomohla k vytvoření dostatečné finanční rezervy pro země stižené hospodářskou krizí nejen nyní, ale i v budoucnu.

Pokud by se Německo a případně další země severního křídla eurozóny ocitly mimo měnovou unii, hodnota eura by klesla|foto: Fabrizio Bensch,Reuters

Autor komentáře z problémů viní politiky v Německu. Tvrdí, že nejsou ochotní reflektovat skutečnost, kdy náklady na udržování konkurenceschopné síly eura nesou především deficitní státy jižního křídla eurozóny.

Eurozóně by pomohl odchod Německa

Pokud tedy Spolková republika nechce učinit potřebné kroky ke zlepšení struktury měnové unie a podílet se na jejích nákladech, měla by udělat alespoň druhou nejlepší věc – z eurozóny vystoupit. Stiglitz se na serveru Politico odvolává na výrok finančníka George Sorose, že „Německo by buď mělo vést, nebo odejít“.

Pokud by se Německo a případně další země severního křídla eurozóny ocitly mimo měnovou unii, hodnota eura by klesla. To by vedlo ke zvýšení exportu Itálie a dalších jižních zemí. Hlavní zdroj nerovnováhy by tak zmizel.

Rozhodnutí, které nemělo být nastoleno

Došlo by také ke zhodnocení německé měny, a tím i k vyřešení jednoho z nejvíce destabilizujících aspektů globální ekonomiky, kterým je pro amerického ekonoma obchodní přebytek Německa. Problém tedy spočívá v tom, že Berlín se odmítá vydat na jakoukoliv z žádoucích cest.

Občané Itálie a Řecka tak stojí před rozhodnutím, před kterým by vůbec neměli být. Je jím volba, jestli v eurozóně zůstat, nebo odejít. Stiglitz připomíná, že když se – jak píše – „vystrašená a nezkušená“ vláda v Aténách rozhodla zůstat v eurozóně v jejím současném nastavení, výsledkem byl ekonomický propad.

Itálie se může vydat jinou cestou

Do roku 2015 tak řecká ekonomika ztratila čtvrtinu svého výkonu. A od té doby se její stav příliš nezlepšil. Nicméně Itálie má nyní možnost vybrat si jinak. Když eurozóna odmítá uskutečnit žádoucí a logické reformy, měl by Řím zvážit její opuštění. Výhody takového kroku jsou pro držitele Nobelovy ceny zřejmé.

Itálie by mohla devalvovat svou měnu, upravit úrokové sazby a v konečném důsledku podpořit export. Zlevnilo by také zboží na jejím domácím trhu a turisté by zemi navštěvovali ještě více než doposud. To vše by umožnilo vypořádat se s enormní nezaměstnaností. Ta na Apeninském poloostrově dosahuje jedenácti procent, u mladých lidí se ale týká celé třetiny.

Přechod na liry a nebo řízený bankrot

Itálie však nejen utrpěla nerovnovážným uspořádáním eurozóny, ale především tento stav rovněž vytvořil živnou půdu pro nárůst populismu. A do původních umírněných pozic by politiku mohl vrátit právě ekonomický úspěch.

Stiglitz proto doporučuje, aby kabinet v Římě svůj dluh vedený v eurech jednoduše převedl na liry. Vzhledem k unijní legislativě a italským mezinárodním i vnitřním závazkům by ale možná bylo jednodušší prostě řízeně zbankrotovat.

Cenné papíry jako paralelní měna i jako alibi

Itálie by si i poté mohla euro ponechat. Ale zároveň by vydala cenné papíry, jejichž hodnota by obnášela určitý obnos v evropské měně. Tyto ceniny by sloužily v běžném platebním styku a rovnaly by se v podstatě devalvované měně.

Vytvoření paralelního platidla by velmi pravděpodobně vyústilo v podrážděnou reakci ostatních členů eurozóny|foto: Fotobanka Profimedia

Vytvoření paralelního platidla by velmi pravděpodobně vyústilo v podrážděnou reakci ostatních členů eurozóny, neboť by se jednalo o porušení pravidel. Řím by ale situaci mohl obrátit ve svůj prospěch, protože odpovědnost za případné vyloučení Itálie by ležela na ostatních státech platících eurem.

Italská hrozba, motivace pro reformu

Ke krajnímu rozhodnutí by však situace nedospěla. Ostatní státy by byly tak vystrašené dopadem na stabilitu eurozóny jako celku, že by se raději dohodly, a možná by dokonce přistoupily k reformám, zamýšlí se Stiglitz. Každopádně by ale Itálie na vývoji vydělala, protože by mohla devalvovat.

Známý americký ekonom se vrací k příkladu Řecka. V jeho interpretaci se země dostala do kleští věřitelů a především Evropské centrální banky. Do takového stadia nicméně situace dospět nemusela, protože Atény byly dobře připraveny k zavedení paralelní měny. Z osudu Řecka tak plyne poučení pro Řím.

Je zřejmě, že by celá operace samozřejmě měla své náklady. Ale z krátkodobého propadu ekonomiky pro Stiglitze plyne podobné nebezpečí jako ze současné situace, v níž se Itálie nachází. V ideálním světě by ostatně Řím euro neopustil, a místo toho by eurozóna přijala nezbytné reformy.

Ale pokud k tomu nedojde, měla by Itálie zvážit svůj odchod, vybízí Joseph Stiglitz. „Při správném řízení jí bude bez eura líp,“ dodává držitel Nobelovy ceny za ekonomii v deníku Washington Post.