Jak jsme si vedli před referendem

Do této inventury nezahrnuji takzvanou vládní kampaň. Každá kampaň je totiž výkonem aranžérské povahy. Jde v ní, podobně jako v reklamě, o sugestivitu účinku. Ta se však neřídí logikou. I seberozumnější argument pak bledne před obratně režírovanou demagogií, která míří na hluboce zakořeněné emoce co největšího počtu adresátu. Jaký způsob myšlení o našem příštím evropanství tedy převládl v týdnech před referendem?

Nejprve zmíním ten, který sice nebyl většinový, zato však znepokojivý. Nazval bych ho vyděračsky účelový. V zarážející podobě ho předvedly jisté učitelské odbory prohlášením, že pokud vláda nevyhoví jejich mzdovým požadavkům, vysloví jejich členové v referendu své ne. Uvažme, že to byli příslušníci stavu, jehož posláním je výchova našich dětí. Obdobnou taktiku předvedli i někteří představitelé zemědělské velkovýroby. Vídáme jí i jindy, tu taktiku, už bez vztahu ke vstupu do Evropské unie. Svého času jí pohrozily Železniční odbory. Dnešní znamenitou ukázkou jsou piloty Českých aerolinií. Domyšleno do krajnosti, asi se někoho dotknu, dospějeme po této cestě až ke kyanidovému vyděrači.

Většinovým myšlenkovým nastavením rozpravy před referendy byl kalkul typu co nám to vynese a jak na tom proděláme. Netvrdím, že je to chybný pohled. Někdy je to dokonce jediný rozumný přístup. Například, když se rozhoduji, kterou zvolím pojišťovnu, které bance svěřím úspory a které cestovní kanceláři svou dovolenou. Své oprávnění má tato otázka i v úvaze o vstupu do Evropské unie už proto, že se taková změna odrazí v domácích rozpočtech i v hospodaření celých odvětví.

Na otázku, co zatím vyděláme či proděláme, asi nelze odpovědět s jistotou. Ekonomická prognostika pracuje pouze s hypotézami. Někdy vyjdou, jindy ne. Zem, které vstoupily do Evropské unie v druhém sledu, zažily pokaždé krátkodobý šok, ale po čase chytly druhý dech. Zatím se žádná nechystá vystoupit. Tuto skutečnost naše veřejné mínění jaksi nezaznamenalo.

Lze se však ptát, zda máme brát Evropskou unii pouze jako ekonomický prostor, jímž ona jistě také je. Nikde jsem se nesetkal s otázkou, jaký bude dopad našeho členství za dvacet, za sto let. Ptát se takto na budoucnost speciálních oblastí lidského konání, například jednotlivých resortů, je absurdní. Nemůžeme přece vědět, jak budou vypadat, za tak dlouho ekonomické nebo politické poměry v naší zemi ani nikde jinde. Přesto, jde-li o osudy Evropy, pokládám takovou otázku za legitimní nebo-li oprávněnou.

Dějiny se totiž dějí. Děly se doposud a budou se dít i nadále. Rodič nemůže odhadovat závažné události v životě svého dítěte, a to ani přibližně, přesto má o jeho budoucnost starost. Ta starost mu neskýtá návod jakých příštích roků ve prospěch dítěte bude třeba. Znamená však nelhostejnost, jeho, rodiče, k osudu dítěte ať bude jakýkoliv. To, že se naše úvahy před referendem zaměřily jen na naše vlastní nejbližší příští, a to jen z hlediska hmotných zisků a ztrát, že se v nich vytratil pojem dějinnosti, není dobré. Nevidět dál než za humna, to přece svědčí přinejmenším o úpadku obecné vzdělanosti.

Na závěr pár slov o žurnalistice. Hlavně té každodenní. To ona vytváří vědomí souvislosti. U té komerční, která aranžuje virtuální nebo-li zdánlivou skutečnost, je to jasné. Neobstála však ani ta druhá. Perspektivní dějinnosti neotevřela. I ona setrvala na úrovni kalkulu hmotných zisků a ztrát v nejbližší době. Ve snaze, o takzvanou vyváženost, předkládala stanoviska pro i proti, což je v pořádku, ale přitom nás krmila směskou výtvorů rozumných i nerozumných a rozsévala zmatek a nerozhodnost. Tak jako před loňskými parlamentními volbami. Vyzkoušejte si to. Ptejte se těch, kdo nešli volit loni i tentokrát, jaké noviny čtou.